Rosalia sledovala po očku svou přítelkyni, a přemýšlela o všem, co v posledních dnech událo.

 Zenon měl pravdu. Opravdu se s Clarou, ráno, po úplňku, něco stalo. Vlastně do poslední chvíle, nevěděli, co se bude dít. A vlastně se jí zdálo, že stále, tomu zcela nerozumí.

 Clara se vzbudila to ráno, vedle Ruslana a vykřikla. Vylekaně se zakryla a překvapeně se podívala do jeho tváře. 

Vypadalo to, že je udivena, že ho vidí. Že vůbec leží, vedle ní. Obmotala si deku okolo těla a vyběhla ven. A první vyděšené kroky, vedli vlastně k ní. 

„Rosalie..., je tam..., je v mém pokoji." Vydechla, když vběhla do dveří, jejího domku. 

„Kdo?" zamžourala mrzutě. Zrovna i jí, proháněl ve snu jeden moc protivný vlk, kterému by se nejraději zakousla do jeho krku. 

„Ruslan..., ten..., ten muž, s mých snů." Užasle se na ní podívala a snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.

 „Muž, z tvých snů?" vydechla udiveně a zatřásla hlavou. 

„Ano..., když jsem se vzbudila, ležel vedle mě." Zuřivě máchala rukama okolo sebe, a srdce jí bilo tak divoce, že ho bylo zcela jistě slyšet, i do vedlejších budov.

 „Ležel vedle mě, Rosalie, a byl..., byl nahý." Zašeptala, a zničeně se posadila na její postel. 

„Byl nahý?" opakovala po ní pomalu, když ji došlo, co se stalo. Ale stále ještě nechápala to, proč tak vyvádí.

„Víš přeci, že se mi o něm každý den zdá," upřela na ní svůj prosebný pohled, „přeci nejsem blázen, Rosalie. Přeci jsem ti vyprávěla, ty necudné představy, které mne neustále provází ve snu." Rosalie jen udiveně přikyvovala, když si konečně, dala všechno dohromady. 

Clara měla pocit, že vše, co s ním zažila, byl jen pouhý sen. Černá můra, která ji provází ve snu.

 „Měli bychom si pospíšit, Claro," mrkla na ní, když si uvědomila, že nepřítomně zírá do hrnce a přemýšlí, „jistě tu každou chvíli budou. A budou mít hlad." 

Clara jen přikývla, ale její postoj vypovídal o podobném rozpoložení, jako měla Rosalia. Zuřivě míchala v hrnci vařečkou a zírala před sebe. 

„Tvůj druh..., bude mít jistě velký hlad."

 „Druh..." Clara vyplivla to slovo, jakoby ji pálilo na jazyku. 

Stále se nemohla smířit s tím, že je jeho družka. Nemohla uvěřit tomu, že vše, co si myslela, že je jen pouhý sen, je skutečnost. 

Ať chtě, nebo nechtě, musela přijmout to, že k němu patří. Že s ním musí sdílet jeden dům a jednu postel. Že je k němu připoutaná. 

Ale jeho, nikdy nepřijme. Nikdy se tomu muži nevzdá. Nikdy. Nikdy mu nedovolí, aby si ji vzal tak, jako v jejích snech. 

I kdyby to měla být pravda, a ne sen, neměla by k němu něco cítit? Cokoliv. Lásku, vášeň, touhu, nebo třeba chtíč? Prostě něco, by určitě cítila. Tím si byla jistá, ale její srdce bylo němé. Bylo chladné, hluché a slepé, proti jakémukoliv projevu lásky.