Ruslan se zhroutil na pohovku pod oknem a zavřel oči. Nikdo se neodvážil, říci jediné slovo. To co se teď dozvěděli, byla jako rána z čistého nebe. 

 Vypadalo to, že jeho úhlavní nepřítel, se smířil s tím, že mu je jeho sestra družkou. Sice se mu to zdálo podezřelé, a čekal samozřejmě nějakou lest, ale svolil k tomu rozhovoru. 

K jeho velkému překvapení, se Zenon po několika dlouhých vteřinách otočil a na jeho tváři, bylo znát, že rezignoval. 

„Musím říci, že ač nerad, přijímám to, že jsi mojí sestře druhem, ale musíš něco vědět." Řekl a trval na tom, že Clara tomu, nesmí být přítomna.

 „To..., to není možné. Něco musíme udělat. Přeci..." první prolomila urputné ticho Rosalia a podívala se na svého bratra. 

Byl zničený, smutný, zoufalý a co bylo nejhorší, nešťastný. 

„Takhle to nemůže skončit. Určitě existuje způsob, jak..." do očí se jí nahrnuly slzy. Tak moc jí bylo Ruslana líto. Tolik miloval svoji družku. Ale to co jim právě Zenon řekl, Ruslana zcela zničilo.

 Jeho otec, mu těsně před svou smrtí, řekl něco, co se neměl nikdy, nikdo dozvědět. Jeho matka, se nemohla smířit se smrtí svého muže a tím, že přišla o svou velkou lásku. A proto se rozhodla, svou dceru uchránit stejného osudu. 

Věděla, že osud nelze zastavit, ani obejít. Věděla, že Ruslan, je fátum, její dcery. A proto, ji odvezla na druhý konec světa. 

Ale pojistila se pro případ, že by byl stejně naplněn. Věděla, že nelze obejít sílu fátum, když se dva najdou, a tak vyhledala čarodějku. 

Pakliže dojde ke spojení vlka s dívkou a značení, tak první ráno po následujícím úplňku, ona nebude milovat. Nebude cítit. Nebude toužit ani nenávidět. Bude prosta citu a osvobozena tak, od všech bolestí světa. 

Ruslan se podíval z okna. Měsíc pomalu dorůstal a do úplňku, zbývaly dva dny. Dva dny, kdy ho bude milovat. Dva dny, kdy může být šťasten. Dva dny, kdy může milovat on jí. 

Co se stane potom? Bude chladná jako led, nebo ho snad bude dokonce nenávidět? Bude si pamatovat jejich lásku, nebo jí dokonce pohrdat? 

Nebo na vše zapomene, a ni si nevzpomene na chvíle, co spolu prožily? Nemohl ani pomyslet na to, co bude. 

Jak bude žít vedle ní, a nemoci se ji dotknout. Políbit ji, nebo pohladit. Pomilovat její nádherné tělo a říkat slova lásky. 

Jeho pouto, přeci nepomine, to tu zůstane na věky. To pouto, ho k ní bude táhnout celý život. A touha a vášeň, chtíč, to všechno, tady stále bude. 

Kdykoliv se k ní přiblíží, vzplane jeho žár a on, ho nebude moci uhasit. Nebude moci ukojit, ani svého vlka v sobě. Nebude moci ukojit svůj hlad a milovat ji tak dlouho, dokud opět, nebude plakat rozkoší. 

Už ho nebude prosit o to, aby si ji vzal. Aby ji miloval. Bál se toho, že nebude cítit nic. Vůbec nic.

 A on..., její vůni, cítí až sem, a celého ho to rozechvívá.