Clara se, se zděšením a obavami dívala, jak se k sobě ti dva blíží. Už na postoji jejich těl, bylo znát, že to nemůže dopadnout dobře.

 Z hrdla ji vyšel hrdelní výkřik, když se zastavily proti sobě a čekala, že se promění. S hrůzou si uvědomila, že nemůže bojovat. 

Nesmí, ještě stále jeho zranění, nebylo zcela vyléčené a představa, že by o něj mohla přijít, ji děsila. Vrhla se ke dveřím, když ji Rosalia, zastavila cestu. 

„ Nemůžeš tam jít, to by Ruslan nedovolil. Zemře, jestli se ti něco stane."

 „Zemřu já, jestli se něco stane jemu." Po tváři se jí začaly kutálet slzy, už jen při té představě.

 Rosalia na moment zaváhala a pak ustoupila stranou. Poznala, že by stejně neměla žádnou možnost, ji tu zadržet. Byla skoro nepříčetná strachem. 

Vyběhla ze dveří, zrovna ve stejný moment, kdy to vypadalo, že se na sebe vrhnou. Z výrazu jejich tváře, bylo znát, že chybí málo, a začne boj, na život a na smrt. 

„Ne!" vykřikla vyděšeně, zrovna ve chvíli, kdy se oba připravovali na svou přeměnu.

 „Běž do domu, Claro." Zavelel Ruslan, ale ona, jako by ho ani neslyšela. 

Oba se na ní podívali, avšak každý s jiným výrazem ve tváři. Ruslanova tvář prozrazovala obavy a starost o svoji družku. Už jen z jeho výrazu, bylo poznat, že je kdykoliv, za ní ochoten položit život.

„Tady není a nebude, tvoje místo, Claro." Procedil mezi zuby Zenon a změřil si ji pohledem.

 „Zardousím, toho tvého vlka a vrátíš se, kam patříš." 

Clara jen zatřásla hlavou k odporu. Nemohla uvěřit, že by se v jejím bratrovi, mohlo skrývat tolik zloby. Je to přeci její bratr, a cítí, že jí má rád, tak proč?

 „Patřím sem, Zenone. Miluji ho." Zašeptala a statečně polykala slzy. 

Na moment se zarazil a zavětřil. Několikrát se z hluboka nadýchl, a pak na ní nevěřícně, upřel svůj zrak.

 „Označil tě?" vydechl. Přejel pohledem značku na jejím krku a udělal několik kroků vzad.

 Nemohl tomu uvěřit. Nedokázal tomu zabránit. Podíval se do očí svojí sestry a viděl v nich tolik lásky, k tomu muži. 

Cítil to. Cítil to pouto, co mezi nimi je. A ačkoliv nerad, musel si přiznat i to, že tento muž, ji miluje víc, než svůj život. Kdykoliv jindy, by nad ním jistě zvítězil, ale dnes ne. Cítil, jeho zranění, a on přesto, by s ním bojoval. Otočil se k odchodu a zaváhal. 

„Mám tě ráda, Zenone." Zaslechl tichý hlas své sestry a najednou měl pocit, že se mu zrak zamlžil slzami. 

Několik dlouhých vteřin jen stál zády k nim a hlavou se mu honilo tolik protichůdných pocitů. 

Je tu něco, co oni nevědí. Je tu něco, co ví jenom on. Něco, co mu jeho otec řekl, ještě před smrtí. A to něco, se mu teď vůbec nelíbilo. 

Najednou si uvědomil, že přeze všechny jejich odlišnosti, svou sestru miluje. A nechce, aby trpěla. Nechce vidět její smutnou tvář, i když by to znamenalo to, že se musí smířit s jejím druhem.

 Ale jestli se to stalo. Jestli už zasel své sémě vlka, do této ženy, bál se, že už bude pozdě.