Clara otevřela oči a rozespale se rozhlédla po místnosti. Zamžourala do okna, kde už na obzoru pomalu vycházelo slunce a bolestivě se chytila za hlavu. 

Byla tak unavená, že si pomalu ani nepamatovala, co se stalo. Hlavu měla jako střep a jediné co ji celou noc budilo ze spánku, byli ty oči. Oči toho tajemného a zvláštního muže, které byli příčinou, jejího dnešního rozpoložení. 

Její bratr zrovna nevypadal moc nadšeně, když ji našel uprostřed lesa samotnou na odpočívadle, prolétlo ji hlavou. Neviděl ji patnáct let, ale místo toho, aby ji padl do náručí, okolo ní kroužil a nasával vzduch, jak nějaký pes, zamračila se na sebe do zrcadla. Vůbec tomu nerozuměla.

 Místo aby měl radost, že ji vidí, ji nasoukal do auta a bez jediného slova, odvezl sem. Domů. Po těle ji přejel zvláštní pocit, při tom zjištění. Je doma. Konečně je doma. A uvědomila si, jak moc ji to tu chybělo. 

Naházela na sebe nějaké oblečení a vyběhla ze dveří. Automaticky zamířila k venkovním dveřím, když ji zastavil něčí hlas. 

„Neměla bys chodit ven. Zenonovi, se to nebude líbit." Clara se otočila na rusovlasou dívku a změřila si jí pohledem. 

„Já jsem Elfrída. Družka bety..., tedy chci říci, Joachima." Zakoktala se a sklopila zrak. Vypadalo to, že je nesvá, z její přítomnosti.

 „Nemusím se svému bratrovi zpovídat." Vyštěkla na ní. Tak moc ji rozčílilo, že sotva přijede, už se jí bratr snaží kontrolovat a nařizovat jí, co má dělat. Moc dobře si pamatovala, že stejně zacházel i otec s matkou. 

„ Já si v žádném případě, nenechám nic od Zenona diktovat." Vyprskla na ni, „klidně mu to vyřiď." Vyběhla ze dveří a nechala překvapenou dívku svému osudu. 

Rozčileně se posadila do auta a vyrazila po příjezdové cestě z domu. Byla rozhodnuta, se porozhlédnout po okolí a po městečku, ale pocit, který v ní ona dívka vyvolala, zapříčinil, že na rozcestí, zamířila na druhou stranu. 

„Neměla bych už být..." zamyšleně se rozhlížela kolem. Asfaltová silnice, se pomalu změnila v prašnou cestu a kolem dokola, byli jen stromy a hluboké lesy. Najednou ji přes cestu přeběhlo nějaké obrovské zvíře. Vyděšeně šlápla na plyn, a v tu chvíli si uvědomila, že udělala chybu. Její auto dostalo smyk a než si stačila uvědomit, co se stalo, řítilo se mezi stromy, ze srázu dolů. 

„Je živá?" uslyšela nad sebou tlumený, ženský hlas. Pomalu otevřela oči a zamrkala. Oslňující světlo, nad její hlavou, ji oslepovalo a cítila se najednou tak slabá a ospalá. 

„Bude v pořádku, Rosalie." Odpověděl ji hlas, který už někde slyšela. Najednou se ji rozbušilo srdce, jako o závod, ale její tělo, jako by ji vypovědělo službu.

 „Nechtěla jsem ji vyděsit, Ruslane. Je mi líto, co se stalo. Doufám..." dívčin hlas zněl pomalu plačtivě a zoufale. 

Clara ještě jednou zamrkala a otevřela oči. Kde to je? Pomalu otočila hlavu a zjistila, že je v nějaké místnosti a okolo ní, jí neznámí lidé.

 Několikrát na sucho polkla, a když ucítila studený kov na svém rtu, a do hrdla ji stekla neznámá tekutina, polkla. A v tu chvíli se setkala s jeho pohledem. Ty zvláštní a divoké, šedé oči, by si pamatovala vždy a všude.