Trvalo dlouhé tři dny, než jim konečně doktor sdělil, že se Ruslan uzdravuje. Chodil každý den převazovat Ruslanovu ránu a kontrolovat, jeho zdravotní stav. 

A teprve čtvrtý den, když vyšel ze dveří, poznali už z jeho výrazu tváře, že mají vyhráno. Clara vběhla do Ruslanova pokoje a sedla si k němu na postel. Spal.

 Už vypadal o mnoho lépe. Na jeho tváři, už nebyli krůpěje potu a dýchal i o mnoho klidněji. Opatrně vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. 

 Jako by jí projel, elektrický proud. Jeho nahá hruď, se začala zvedat rychleji a všimla si, že se mu zvedl koutek úst.

 Ta hrozná představa, že by ho mohla ztratit a trýznící její duši už několik dní, konečně ustoupila do pozadí. Její duši, polilo horko a neskutečné štěstí.

„Já..., Ruslane..." zašeptala. Tak dlouho, už se ho chtěla na něco zeptat. Leželo ji to v hlavě, od první, doktorovy návštěvy. A každým dnem, jeho nemoci, sílilo její přesvědčení, že ať myslel doktor tím označením cokoliv, je to ochotna, pro něj udělat. 

„Ruslane já..., doktor říkal..., tedy myslím..." koktala a srdce měla až v krku. Nevěděla sice, co si pod tím pojmem označit, má představit, ale věřila mu přeci.

A za těch několik dní, ji Nela s Dorou, i Rosalie, vysvětlily prakticky vše, co se týká jejich vlků a jejich života. Tedy skoro vše. Neměla dost odvahy, zeptat se na nějaké intimnosti. I když ji to tak moc zajímalo. A na otázku, co je označení, se jen uculili.

 „Měla by ses zeptat Ruslana, jen ten ti na to dá odpověď." Usmály se, „i nás, si musel Nathan a Valter označit. Každý vlk, si musí označit, svoji družku." 

Na moment se zarazila. Má dost odvahy k tomu, zeptat se ho na to? Nabídnout mu, že ať je to cokoliv, že to chce? A chce to? Uvědomila si, že ano. Že určitě, protože jestli se mu pak alespoň trochu uleví, udělá to.

„ Ruslane, já..." zkusila to znovu, „jestli chceš..., tedy,..., já bych chtěla..., vlastně..., označíš si mě?" vyhrkla, ale srdce cítila až v krku. 

Ruslan se pohnul a podíval se do jejích očí. Vztáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři.

 „A víš, co to znamená?" po tváři mu přelétl úsměv. Moc dobře slyšel všechno, co si Clara s děvčaty povídala. 

Líbilo se mu, jak zčervenala a sklopila zrak. Jedním prstem ji nadzvedl bradu a donutil ji tak, se mu podívat do očí. 

„Každý vlk, si označí svou družku po svém," zašeptal, „a ty..., chceš být, moje družka?" 

Clara zamrkala a několikrát se nadýchla. Nedovolil ji, aby odvrátila zrak.

 „Chceš to?" jen němě přikývla a po jejím těle, se rozlilo ono známé horko. Zavřel oči a nasál její vůni. I přes své zranění, cítil vzrušení, které procházelo jeho tělem. 

„Chceš vědět, jak si tě označím?" sykl bolestí, když se k ní lehce naklonil a políbil ji na rty.

 „Pomiluji tě tak, že už nikdy ani na chvíli, nebudeš chtít jiného muže. Pomiluji tě tak, že budeš plakat a křičet rozkoší. Vezmu si tvé tělo, i tvou duši. A vezmu si tvoje panenství, Claro. A od mého vlka, budeš muset přijmout moji značku."