Clara se podívala na Abigail, se zoufalstvím v očích. Doktor Walter, už byl u Ruslana několik hodin a ona měla pocit, že se její srdce roztříští, na tisíc kusů. 

„Bude to dobré, děvče, Ruslan je silný muž." Obejmula ji Abigail, ale na její tváři, také byla znát značná starost.

Clara jen němě přikývla, a do očí se jí nahrnuly slzy. Vzpomněla si, jak se před několika hodinami, vrátil domů. 

Už z dáli bylo vidět, když vystoupil z lesa, jak kulhá. Pod mohutnou hřívou, jeho těla, nebylo tolik znát, jeho zranění, ale když se proměnil, hrůzou vykřikla.

 Silně krvácel a kousance na jeho těle, vůbec nevypadala dobře. 

Najednou se otevřely dveře a doktor zamyšleně vstoupil do místnosti. Všichni jak na povel, k němu vzhlédli a postavily se proti němu.

 „Vůbec se mi to nelíbí," zamumlal, „zranění na noze, není tak vážné, ale na boku..." přejel očima všechny přítomné a pak se zadíval, do uslzené Clařiny tváře. 

Povzdechl si a několika kroky přešel k oknu.

 „Zranění jsem mu zašil, ale ztratil hodně krve. Je silný, ale potřebuje teď hodně odpočívat."

 „Bude..., bude v pořádku?" zavzlykala Clara a s očí, se jí začali kutálet slzy. 

„Navrhnu slavnosti Werewolf Town odložit," řekl a otočil se, jako by ji neslyšel, „koneckonců, jsem zdejší starosta, a nemůžu připustit, aby se syn, jednoho z mích nejlepších přátel, nechal dobrovolně zabít. A on..., by se nechal..." řekl a zadíval se Claře do očí. 

Vůbec se mu nelíbilo, že musí toto říkat, ale už jednou, se dva nejlepší jeho přátelé utkali, a následky toho, neslo toto město do dnes. Vzájemná nevraživost a nenávist obou smeček, ho trýznila a dusila. Nesl to hrozné tajemství tak dlouho, a tak moc si přál, aby konečně válka mezi smečkami skončila.

 „Nechal by se zabít, kvůli tobě děvče. To to, pouto. A jenom pro tvou lásku. Proto, aby si tě mohl označit." Clara do široka otevřela oči a popotáhla. Vůbec mu nerozuměla, a když se na ní všichni podívali, rozplakala se na novo. 

„Já..., nechápu to..." zašeptala a podívala se ke dveřím. Měla o něj tak hrozný strach, že si to vůbec, nedovedla kdy představit. Nemohla o něj přijít. Vždyť, bylo ji s ním tak dobře.

 V jeho přítomnosti, se cítila v bezpečí a šťastná a milovaná. Milovaná? Najednou ji došlo, že to slovo, vlastně nikdy neřekla žádnému muži. Nikdy neměla potřebu říci, miluji tě. A nikdy neměla potřebu být milována. Až teď. Teď, když si představila, že by o něj mohla přijít, ji došlo, jak moc si přeje, aby ji miloval. 

„Co..., co mám dělat?" zavzlykala, ale nečekala odpověď. Byl to spíše, jen zoufalý sten. 

„Milovat ho. A dovolit mu, aby si tě označil," pronesl doktor do ticha a unaveně si povzdechl.

 „ To pouto, ho vyčerpává. Potřebuje sílu na to, bojovat se svým zraněním. Místo toho..., celou svou myslí a duší, se upíná k jedinému přání a hluboké touze, si tě označit."