Těla dvou obrovských vlků, do sebe narazila a odstředivá síla, je odmrštila stranou. Ale hned vzápětí, jejich boj, začal nanovo.

 Dva bojovníci ustoupili několik kroků a pozorovali, jak se jejich alfa pere s alfou, tolik jimi nenáviděné smečky. 

Jejich těla do sebe narážela a jejich zuby, už několikrát sklapli naprázdno. Co chvíli, se z bojujícího se klubka dvou vlků, ozvalo bolestivé zakňučení, ale ani jeden nechtěl svůj boj vzdát.

 Jejich vzájemná nenávist, je hnala stále vpřed. Dokud jeden z nich, nepadne mrtev k zemi.

 Dva zrzaví vlci, neustále kroužily kolem a čekali na svou příležitost. A ta se naskytla ve chvíli, kdy se oba postavily na zadní a šedý vlk, srazil černého k zemi. 

V ten moment, mu oba skočily na záda a poskytli tak svému alfovi možnost, ho dorazit. Černý vlk vyskočil a znovu se na něj vrhl. 

V zápalu boje, si ovšem nevšiml, že s pod roušky tmy, se k nim přikradla menší, ale stejně zuřivá vlčice.

Černý alfa se ohnal a odhodil tak svojí velkou tlapou, vlčici několik metrů dozadu. Ta zakňučela a černý vlk se zarazil. 

Zavětřil a podíval se na vlčici, která se znovu postavila a chystala se k dalšímu útoku. Ten zvuk, který vyšel z jejího hrdla, se mu vryl až pod kůži. 

Nevěřícně zavrčel a zaváhal. Nemohl tomu uvěřit. Tahle protivná, drzá a neodbytná vlčice? Změřil si ji svýma černýma očima, a pak zvysoka zavyl. Jeho bojovníci, poslušně stáhli ocas a zmizeli mezi stromy. 

„Ještě nemáš vyhráno," zavrčel směrem k šedému vlkovi, „postarám se o to." Ten jen vycenil své zuby, ve znamení toho, že výzvu přijímá. 

Zvrátil hlavu k obloze, zavyl a dal tak vědět svým bratrům, že se mají postarat o jeho družku. Pomalu, po třech nohách, přistoupil až ke své sestře. Pohladil ji čumákem a zavrtěl hlavou.

„To nebyl tvůj boj, Rosalie, mohl tě zabít." Zavrčel na ní. 

„Ale nezabil," vrátila mu, „vždyť to byla slizká lest. Nikdy by tě neporazil, kdyby..." nenávistně si odfrkla.

 Tak moc, nenáviděla tu jejich smečku. A nejvíce jeho, Clařina bratra. 

Ruslan jen sklopil hlavu a zamyšleně se podíval mezi stromy. Věděl, že Clara už je nyní v bezpečí, jejich obydlí. A věděl, že ji musí ochránit. 

Už ji nedovolí, aby se tam vrátila. Nedovolí, aby musela čelit jeho výlevům. Ona patří sem. Patří jemu a tady je její místo. Vedle něj. 

Věděl, že Zenon ještě neřekl poslední slovo a toho se bál. Nebál se o sebe, na jeho životě, mu nezáleželo. Bál se o ni. 

 Rosalia se smutně podívala na svého bratra. Starostlivým pohledem, přejela jeho zranění na boku a na noze. Byla hluboká a krvácela. Zvláště to na jeho boku, vypadalo vážně a nebezpečně.

 Najednou se cítila tak bezradná, a dokonce se jí zdálo, že poprvé v životě neví, co má dělat. Vzpomněla si na slavnost a po zádech ji přejel mráz. 

Nemůže se nyní v tomto stavu slavnosti zúčastnit. Nemůže použít svého práva alfa. To by ho zabilo. Něco musí udělat. Musí.