Clara zapomněla pomalu dýchat. Ani se nepohnula. Srdce ji divoce bušilo, a když se jejich oči setkaly, podlomily se ji kolena. 

Dívala se do očí velikého, šedého vlka, ale necítila strach. Necítila hrůzu, ani obavu. Ztěžka polkla a nevěřícně zatřásla hlavou. 

Cožpak je to možné? Nemohla věřit tomu, co vidí. Vlk se ani nepohnul, jen čekal, co udělá. Jestli uteče, začne křičet, nebo volat o pomoc. Jestli před ním s hrůzou vezme nohy na ramena, ale zoufale si přál, aby tomu tak nebylo.

 „Ruslane." Zašeptala, ale vlk, se ani nepohnul. Clara zavřela oči a pomalu se nadýchla. Potřebovala uklidnit svou zjitřenou mysl, a alespoň maličko, srovnat svůj dech.

 A když se po několika dlouhých vteřinách, znovu odvážila na něj podívat, tak k jejímu překvapení, jí tělo zaplavil opět ten známí pocit horka, když byla s ním. 

Zadívala se do jeho šedých očí a udělala několik váhavých kroků vpřed. Vztáhla ruku a opatrně se dotkla jeho hlavy. Jejím tělem, jakoby projela elektrická rána. 

Jako omámená, se odvážila ještě o kousek blíže a dotkla se jeho srsti. Nemohla tomu uvěřit. Byl tak velký. Tak majestátní a vznešený. A tak nádherný. 

Vlk k ní otočil svou hlavu a podíval se jí zblízka do očí a ona ucítila, jak ji stekla jedna slza po tváři. 

„Nebojíš se." Uslyšela jeho slova, ale nebyla to otázka, spíše úlevné vydechnutí.

 Znaveně opřela svou hlavu o jeho tělo, ale nohy, jakoby ji vypověděli službu. Podlomily se ji kolena, ale ještě než dopadla k zemi, zachytily ji mužné paže. 

Držel ji v náručí a oba se pomalu sesunuli k zemi. Pod náporem emocí, pomalu zapomněli dýchat. Klečeli na zemi, jejich ruce se třásli a prsty se dotýkali tváře toho druhého.

 „Claro." vydechl ji Ruslan do tváře a prsty přejel po jejích rtech. Tak moc, po ní toužil. Jeho tělo přímo sálalo touhou, po této ženě.

Na moment zavřel oči, a snažil se zkrotit svého vlka v sobě a pudy, které ho nutily udělat tu jedinou a správnou věc, označit si ji.

„Nemáš ani ponětí, jak moc po tobě toužím. Co se mnou dělá, tvoje vůně. Šílím z ní. Je to silnější, jak já, já..." ztěžka vydechl a pomalu, skoro omámeně, se sklonil k jejím ústům.

 Zasténala, když se jejich rty setkaly, a když se její prsty, vpletly do jeho vlasů, neubránil se ani on, vzrušeného vzdechu. 

Přivinul si ji k sobě pevněji a hladově se na její ústa vrhl. Drtil její rty svými, a když si vydobyl vstup a jejich jazyky se setkaly, zapřísahal by se, že jeho pocity, rovnaly se naprostému šílenství.

 Nemohl si ji ale vzít tady a teď. Nemohl si ji označit, a nepřipravit ji na to. Vyděsila by se, a to nechtěl. 

Byl tak šťastný, že se ho nebojí, ani v jeho vlčí podobě, ale rituál označení, musí proběhnout podle všech pravidel. Chtěl to tak. Chtěl mít jistotu, že tato žena, už bude navždy jenom jeho. Už nebude nikdo, kdo by o tom pochyboval. Už nebude nikdo, kdo by mu ji mohl vzít.