Ruslan zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl. Tak dlouho, na ni čekal. Už tenkrát věděl, že tato žena, je jeho. Jenom jeho. Poznal, že jsou si předurčeni, ale i on byl překvapen, jakou silou ho to zasáhlo. 

Jeho tělo se chvělo, už jen při pouhém závanu její vůně. Jeho tep mu začala divoce bušit ve spáncích, když ji spatřil. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a to vše, bylo ještě mnohokrát znásobeno, silnými pudy jeho vlka. 

Jeho vlk se dral na povrch a toužil ukojit svůj hlad. Hlad po lásce a milování. Po touze mít, vlastnit, vládnout. Ukojit svůj pohlavní pud. I být podroben a opanován touto ženou, kterou už nikdy, jak dlouhý bude jeho život, nepřestane milovat.

 Jeho vlk mu velel, aby si ji označil. Aby si ji vzal a zplenil její tělo. Aby ukojil svůj chtíč a touhu. Aby se zbavil, toho trýznivého pocitu jeho těla a zasel své sémě. Aby ji zbavil panenství, a byl tak na vždy jediným mužem, který si kdy bude moci, podmanit tuto ženu. 

 „Ruslane." Clařin hlas, ho vytrhl z jeho myšlenek. 

Zamrkal a lehce se dotkl její tváře. Dívala se na něj, se široka otevřenýma očima a on si najednou uvědomil, že se skoro nechal svým vlkem ovládnout. Nemůže to udělat. Nemůže si ji označit, alespoň zatím ne. Ne, když ještě ani neví, kdo je. Musí ji na to připravit. Musí se jí ukázat, ve své vlčí podobě. Musí jí říci, že se ho nemusí bát. 

„Claro..." zašeptal a pohladil ji po tváři, „musím ti něco říci. Je tu něco..., co bys měla vědět. Já..." na moment zaváhal a zaposlouchal se do jejího srdce. Bilo. Bilo, touhou. Poznal to, a to mu dodalo více odvahy. 

„Nejsem jen obyčejný člověk..., jsem..., jsem vlk." Očima zakroužil v její překvapené tváři. Její oči, se ještě více rozšířily a vypadalo to, že si myslí, že s ní vtipkuje. Po její tváři přelétl slabí úsměv, a pak najednou, jakoby si uvědomila, že nežertuje, se zarazila. 

„Rád bych..., rád bych se ti ukázal..." ztěžka polkl a třesoucí rukou, přejel po jejím spodním rtu, „rád bych se ti ukázal, ve své vlčí podobě, Claro." 

Chvíli čekal, až vstřebá toto zjištění, a když se ani nepohnula, jen se na něj dívala, lehce poodstoupil. 

„Neboj se mě. Nikdy, bych ti neublížil." Zašeptal a poodstoupil ještě několik kroků. Zadíval se do jejích očí a zhluboka se nadechl. Natáhl paže vpřed a těsně před tím, než dopadl na všechny čtyři, se proměnil ve velkého, šedého vlka. 

Clara udělala automaticky několik kroků vzad a zalapala po dechu. Celá se roztřásla a ruka ji vystřelila k ústům, ale nevyšel z ní, jediný hlásek. 

Nikdy nic takového neviděla. Byl obrovský. Obrovský a nádherný. Zatřásla hlavou k odporu a na moment zavřela oči, jakoby čekala, že až je otevře, že tam nebude. Že se jí to jen zdá. Ale nezdálo.

 Stále tam byl a díval se na ni. Díval se ní, těma stejně krásnýma, šedýma očima jako měl on.