„Vítá vás město, Werewolf Town." Blikla dívce sedící za volantem, cedule. 

Unaveně sevřela volant a rozhlédla se kolem. Krajina ji připadala čím dál ponuřejší, a na hrudi se ji usídlil skličující pocit.

 Už několik hodin nepotkala ani živáčka, a kdyby si to tu alespoň matně nepamatovala, jistě by raději vzala nohy na ramena. Tak dlouho tady nebyla. Dlouhých patnáct let. 

Odstěhovala se s matkou hned po smrti jejího otce, na druhý konec světa, jen aby se s tohoto bohem, i lidmi zapomenutého místa, dostaly pryč. Bylo ji tehdy sotva šest let, a ještě teď cítila, ten skličující pocit, když tu svého bratra, nechali svému osudu. 

Zastavila na odpočívadle a vyčerpaně opřela čelo o volant. 

„Musíš se vrátit, Claro. Tvé místo, je zde." Vzpomněla si na telefonát, který měla se svým bratrem, hned po matčině smrti. 

„Nemůžeš zůstat sama, na druhém konci světa. Nedokáži tě tak chránit." Stále ji zněla jeho slova v hlavě. 

Nedokázala pochopit, proč tak urputně naléhal, ale již ji nic nedrželo. A po její smrti, to bylo pro ni vlastně jediné řešení. Tak moc, chtěla někam patřit. A její bratr, byl její jediná rodina.

 Najednou uslyšela zaklepání na okno. Trhla sebou a vyděšeně si uvědomila, že usnula. Venku už se stmívalo a okolní lesy, vypadali tak o mnoho zlověstněji. 

Ustrašeně zamžourala do okna a sevřela volant pevněji, až ji klouby na rukou zběleli. Za oknem byla tma, a dlouhé stíny stromů, z pod svitu měsíce, ji naháněli hrůzu. 

 Otočila klíčkem v zapalování, ale auto ani nehleslo. Na sucho polkla a několikrát se zhluboka nadýchla. Najednou měla pocit, že se ji nedostává dostatek vzduchu. Srdce cítila až v krku, když v tom spatřila za oknem postavu. Pomalu cítila, že panikaří, ale nějaká zvláštní síla, jakoby ji přiměla vzít za kliku a vystoupit z auta. 

„Nemusíš mít strach." Vyděšeně sebou trhla, když uslyšela jeho hlas. Najednou se objevil za ní, a když vzhlédla a spatřila ho, podlomily se jí kolena.

 Nikdy neviděla, tak zvláštního muže. Jeho šedé oči, ji propalovali pohledem a dívaly se na ni s takovým zvláštním výrazem, až ji přejel mráz po zádech. Zhluboka se nadýchl a vypadalo to, že zavětřil. Nevěřícně zatřásl hlavou a pak udělal krok směrem k ní.

„Clara Blacková." Řekl zamyšleně a ještě jednou, se zhluboka nadýchl.

 „Ty mě..., znáš?" vykoktala omámeně a šátrala v paměti. Byla si jistá, že ho vidí poprvé v životě. Jistě. Určitě by si pamatovala, takového muže. Už jen pouhý pohled na něj, v ní vyvolával velmi zvláštní a neznámé pocity. 

„Jistě, se ještě uvidíme." Pronesl najednou, a zadíval se do dáli. Nemohla slyšet, co slyší on. A když poznal, že je v bezpečí, a slyšel zvuk přijíždějícího auta, zmizel.