„Proč jsou zatemněná okna?" Vydechla Avril, když se trochu vzpamatovala z polibku. Ještě sotva popadala dech, ale právě proto se snažila zavést hovor jiným směrem. „Je přeci léto. Okna se zatemňují jen v zimě."

 „Důvod brzy poznáš, Avril," pronesl Girvan skoro tajemně a zamyšleně, „nechci tě hned v den tvého příjezdu děsit. Až se trochu zabydlíš, zvíš vše."

 „Děsit?!" Zamračila se Avril, „Mě nevyděsíte, můj pane. Opravdu nevěřím na nadpřirozené bytosti. Jistě to má nějaký rozumný důvod."

 „Rozumný?" povytáhl pobaveně obočí. Její kuráž, se mu opravdu líbila, „To samozřejmě..., řekněme tedy..., že za soumraku je tvůj budoucí muž jaksi..., indisponován. Východ měsíce, má velikou moc, Avril."

Avril polkla a pevně semkla rty. Měla pocit, že si s ní hraje. Jeho oči pobaveně jiskřily a bylo zřejmé, že jejich rozhovor velice zajímal i všechny u stolu. Jenže jak se zdálo, jen ona jediná neměla ani tušení o tom, o čem je vlastně řeč. 

„Mě jen tak nezastrašíte, můj pane!" zamračila se a bojovně vystrčila bradu, „Vyrostla jsem v kraji, kde čarodějnické procesy byli na denním pořádku!"

 „Chceš tedy říci, že přeci jen, věříš na nadpřirozené bytosti?" Zasmál se nahlas. 

„Samozřejmě, že ne. I když jak se zdá, vaši lidé tomu věří. Třeba hostinská, kde jsme se ubytovali, byla..." 

„O tom se mi raději ani nezmiňuj!" skočil ji do řeči rozzlobeně, „I pro tebe zákaz vycházení platí. Ani ty nejsi vyjmuta z tohoto nařízení, ne do doby, než..." Pevně semkl čelisti. Vzpomněl si na to, jak málo chybělo k tomu, aby zardousil svou budoucí manželku. Hodil při té vzpomínce naštvaný pohled na Bevana. 

„Tvá žena má svojí hlavu." Pokrčil rameny Bevan provinile. 

„O čem to mluvíte?!" vyhrkla Avril naštvaně, „Nejsem přeci dítě. Poznám, kdy mi hrozí nebezpečí, a tehdy, mi žádné nebezpečí nehrozilo!" Vyhrkla vzdorovitě a statečně se podívala Girvanovi do očí. 

„Opravdu si to myslíš?" zašeptal Girvan, „Myslíš, že tehdy ti nebezpečí nehrozilo?! A myslíš, že ti nehrozí ani teď?!" Přitáhl si ji blíž, aby musela čelit jeho pohledu. Zalapala po dechu a její dech znovu nabral na obrátkách. 

„Ja..., jaké nebezpečí máte na mysli?" Vydechla a zčervenala. Ihned pochopil, co jí přišlo na mysl a nahlas se rozesmál. Její kuráž se mu líbila čím dál víc. A líbilo se mu, jak na něj reaguje.

 Poznal, že v jeho přítomnosti ztrácí nad sebou kontrolu. Že ji bije srdce a sotva popadá dech, jen co se jí dotkne. Však ani on, nebyl imunní. Od toho polibku, pociťoval tak silnou erekci, že to bylo skoro bolestivé. 

Tak moc po ní toužil. On cítil spojení mezi nimi, a touha po té, která je mu souzena, zcela posedla jeho tělo a mysl. Potřeboval ji. Potřeboval ji tak silně, až se to nedalo vydržet. Ovšem, nechtěl ji děsit. Nechtěl se na ni hned vrhnout a vzít si ji, i když zrovna nyní, nedokázal myslet na nic jiného. 

„Uvažuješ zcela správně, Avril. Ano..., toto nebezpečí, ti opravdu hrozí. Ale věř, že to jako nebezpečí cítit nebudeš. Budeš to totiž cítit jako nutkavou, naléhavou a bezbřehou potřebu. Touhu. Chtíč. Nutnost. A já..., já ti ji zcela a bezezbytku vyplním."