Avril seděla po Girvanově boku v čele stolu. Konečně měla pocit, že se zájem všech přítomných, od nich trochu odklonil. Ale její zdání, bylo klamné. Však na tuto událost čekal celý klan dlouhých deset let od chvíle, co se Girvan stal náčelníkem.

 Všichni do jednoho z jeho klanu a jeho poddaných, náčelníka ctili. Respektovali a bezpodmínečně poslouchali. Však jim poskytoval tak potřebnou ochranu a bezpečí, která zvláště v této době, znamenala všechno. Život. 

A bylo nesmírně důležité, aby konečně stanul po boku té, která je mu souzena. Jediné ženy, která je schopna se s ním spojit. Třetí dcera, třetí dcery, narozená při úplňku. 

Klan MacQuinliů, se na skotské vysočině nacházel již mnoho století, a jejich náčelník, byl pro svůj lid téměř bohem. Jeho moc a síla, kterou oplýval, naháněla hrůzu všem jeho protivníkům. Ale hlavně jeho temná, druhá stránka, která pro jeho nepřítele, znamenala smrt.

 A v době, kdy lidé věřili na čarodějnictví. Kdy čarodějnické procesy bývali na denním pořádku, a lidé věřili v ďábla a jeho zmrtvýchvstání, nebylo tedy divu, že se již několik století nesli krajem pověsti o prokletém klanu MacQuinliů. Pověsti o tom, že jejich náčelník, je napůl zvíře. Napůl démon, který bloudí po nocích a zardousí každého nepřítele, který kdy vstoupil na jeho území.

 „Věříš na pověsti, které se o mně povídají?" Řekl náhle Girvan a zahleděl se do Avriiných očí.

 „Ne, můj pane. Nevěřím. Stojím nohama pevně na zemi. Věřím, že je to jen další z lidských výmyslů. Však i já, jsem byla málem nařčena s čarodějnictví, jen proto, že rozumím léčitelství a bylinám. Věřím tedy..., že lidé mají spíše strach s vaší...., velikosti a divokosti." Poslední slovo již jen zašeptala a s uzarděním sklopila zrak. Girvan se však jen nahlas zasmál. A jak se zdálo, pobavila i jeho bratry a otce.

 „Zdám se ti divoký a veliký?"

 „Vy všichni. A vy obzvlášť..., můj pane." Vydechla Avril se sklopenou hlavou. 

„A máš tedy ze mě proto strach?" Zamrkal Girvan a naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho vůni. Vzal mezi své dva prsty její bradu, aby ji donutil na něj pohlédnout. Ne, strach neměla, ale už jen z jeho tak blízké přítomnosti, rozbušilo se jí srdce a pomalu nemohla popadnout dech.

 „Nemám, můj pane," vydechla mu do tváře, „nebojím se vás." 

„Tak proč se třeseš?" Jemně ji přejel prstem po tváři. Jeho obličej byl nyní pár centimetrů od jejího, a bylo znát, že oba dva, jejich vzájemná přitažlivost přímo stravuje. 

„Já..., ne..., nemám ponětí...,můj pane." Vykoktala a na moment zavřela oči, jakoby doufala, že až je otevře, zmizí. 

„Já ale ano." Usmál se, a pak se k ní bez varování sklonil. Přiložil své rty k jejím a svět okolo nich, rázem přestal existovat.

 Oba zprudka vydechli do rtů toho druhého. Girvan ji jemně obejmul svou paží a Avril mu instinktivně vpletla prsty do vlasů.

 Drsní horalové, se nestyděli za své city. Jednali, jak jim velelo jejich veliké srdce, a nestyděli za to, dát svým ženám najevo svou lásku. Nebrali to jako slabost, dát přede všemi najevo jakou moc nad nimi mají jejich ženy. Naproti tomu Angličané, byli upjatí a studení. Vlažný ve svých citech a projev náklonnosti na veřejnosti, byl zcela nepřípustný. Ve společnosti by to znamenalo mužovu potupu, ukázat svou slabost ke své ženě. To tito Skoti, to cítili naopak. Byli pyšní, za cit a touhu, která ovládla jejich tělo a mysl. 

I Avril byla zdejšími mravy zaskočena, nyní ale jakoby vše, co ji bylo od malička vštěpováno, vzešlo vniveč. Úplně zapomněla, že nejsou u stolu sami, a zcela oddala polibku, který oba dva zcela ovládl. 

„Ach můj bože," vydechl Girvan, když se konečně od Avril zadýchaně odtáhl, „tak dlouho jsem na tebe čekal, Avril. Nemáš ani ponětí o tom, jak dlouhé je pro muže celých deset let toužit po své ženě."