Avril se probrala a posadila se na posteli. Do jejího pokoje, totiž právě několik sloužících, přineslo velikou dřevěnou káď, a začali ji plnit horkou vodou.

 „Jsem vaše služebná, paní. Jmenuji se Lela," řekla mladá dívka, která zrovna přistoupila k její posteli, „pán řekl, že se jistě budete chtít vykoupat."

 „Já ale mám služebnou. Ulricu. Kde vlastně je?" Rozhlédla se rozespale po místnosti. Jen co lehla do postele, usnula jak zabitá. Byla opravdu unavená a horká koupel, by jí opravdu udělala dobře. Je pozorný, napadlo ji, když se ponořila do horké vody.

 „Pán řekl, že vaší služebnou budu já, paní," pokračovala dívka, „Ulrica je prý vaše chůva, a jako taková, prý nebude pracovat jako služebná." Avril povytáhla obočí, ale neřekla nic. Na jednu stranu, Ulrica už měla právo na odpočinek. V tom se ozvalo zaklepání a do místnosti vplula dívka, dlouhých tmavých vlasů. 

„Paní, vrátím se později." Uklonila se Lela a odcupitala pryč.

 „Jsem Rana," usmála se dívka a položila na postel modré šaty, tolik podobné těm, co tu ženy nosily, „Girvanova sestra. Tak moc jsem se na tebe těšila." Změřila si Avril pohledem a rozprostřela před sebou bílé plátno, aby se měla do čeho zabalit. 

„Jsem ráda, že budu mít přítelkyni. Zatím jsem tu viděla jen samé muže." 

„Špatně ses dívala," zasmála se Rana, „naši muži bez ženy dlouho nevydrží. Téměř každý muž, nějakou má." 

„Jak to myslíš, že bez ženy dlouho nevydrží?"

 „Jak to říkám," pokrčila ledabyle rameny, „horalé jsou vášniví a náruživý. Ne, jak ti studení Angličani. Za své potřeby se nestydí a uznávají nejen potravu duše, ale i potravu těla, jestli mi rozumíš?" povytáhla obočí v otázce, „rádi se milují." 

Avril polila červeň. Byla asi pravda, že odkud ona pocházela, se o potřebách těla moc nemluvilo. Byla zde chvíli, a už pochopila, že zde o ní mluví, jako o něčem zcela běžném a přirozeném. Jenže ona se jen při té představě začervenala. 

„Pomůžu ti se připravit," pokračovala Rana rozverně, „učešu tě a obléknu. Chci..., aby ses Girvanovy líbila. Posílá ti šaty, které si máš obléci." Ukázala na postel a Avril se znovu načepýřila.

 „Posílá mi šaty? Mám svých šatů dost, ty vaše, jsou téměř nemravné." 

„Obávám se, že nemáš na výběr. Zde je možná trochu jiná móda, ale věř, že si zvykneš. Girvan nechal celý tvůj šatník zpálit."

 „Cože?!" vykřikla Avril, „Jak si může dovolit...!"

 „Může, však je tu pánem. A co je hlavní..., je tvým mužem, a tvůj šatník byl opravdu zcela nevyhovující. Však ty upnuté límečky až ke krku, tady bys byla všem k smíchu. Zde ženy dávají mužům na odiv, že ženami jsou. A věř..., že z toho plyne právě pro ženy, spoustu radosti a jistých výhod."

 „Raději ani nechci vědět jakých." Zabručela Avril spíše sama pro sebe a zamračila se. Byla tu sotva pár hodin, a svého budoucího muže ještě ani pořádně nepoznala, ale už ji značně rozčiloval. Jak si mohl dovolit spálit její šatník?

 „Myslím, že se budeš Girvanovy líbit," zhodnotila Rana její vízor, když ji učesala a oblékla, „na tobě ty šaty vypadají úchvatně." 

Ale Avril se tak necítila. Připadala si jako nahá. Ač se vzpírala, nic jiného než si to obléci, ji nezbylo. Šaty místních žen, připomínali jí oděv, který u nich nosili děvečky. Prostý šat, bez zbytečných mašliček a fiží a bez jakékoliv spodničky. Zdůrazňující však ženiny vnady a její krásu, to bylo jisté. Zbytečně nic nezakrývalo.