„Jo, tak to je ona," zavrčel Bevan a otočil se k vedle stojícímu muži, „tvoje budoucí žena. Obávám se." Zašklebil se na něj.

 „Měl jsem už tu čest. Kvůli tvé nedůslednosti, bratře." Řekl přísně, a změřil si dívku pohledem. Svou krásu, nemohla skrýt ani pod tím mužským oděvem. A její ostrý jazyk a odvaha, ho také uchvátila. Byla drobná, Vorgusovy po ramena, a stejně se mu postavila, jako by snad ani necítila strach. 

„Tvá budoucí žena, synu," pronesl hluboký hlas, staršího muže, který se právě postavil vedle nich, „jak se ti líbí?" 

„Neměl jsem ještě příležitost, otče, si ji prohlédnout. A doufám, že k ní dojde brzy."

 Harbus MacQuinli se zhluboka zasmál a plácl syna po ramenou. Věděl, kam svými slovy míří a byli zcela na místě. Oni neskrývali své city ani potřeby. Mluvit o nich, bylo pro ně zcela přirozené, jako dýchání. Patřilo to už k těmto vzrostlým horalům, jako jejich přirozenost.

 „Váš bratr?!" Vykřikla náhle Avril na Vorguse. Stále si ještě v zápalu boje neuvědomila, že nejsou sami. „Pak mě tedy ochraňuj pánbůh! Jestli je můj budoucí muž také takový neotesanec..." Nedopověděla, protože Vargus se začal zase nahlas smát. 

„Pánbůh tě neochrání, obávám se!" Ozval se hlas za jejími zády a Avril se zarazila. V onom hlase bylo něco, co ji zarazilo. Najednou snad měla strach se otočit. Tušila ale, kdo za ní stojí. „Teď už tě přede mnou neochrání nic."

 Avril se otočila a s údivem zalapala po dechu. Polkla a najednou se jí snad i rozklepala kolena. Jestli oni muži, se jí zdáli mohutní a velicí, tak tenhle byl obrovský. 

Stál před ní a ona musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. Sahala mu sotva po ramena. Vypadal divoce a nebezpečně. Jeho širokou hruď a ramena pokrýval samý sval a šlacha. Měl dlouhé vlasy, stažené dozadu a kolem hlavy padalo mu pár neposlušných pramenů. 

Na sobě měl jen vysoké, kožené boty na přezky a kostkovaný kilt, přepásaný pásem. Přes jeho vypracovanou hruď měl jen kožený pás a jeho tělo zdobilo bezpočet podivných ornamentů a jizev z bojů.

 Avril do široka rozšířila oči. Najednou jí došla slova a to se jí jen tak nestávalo. Prohlížel si ji pronikavým tmavým pohledem, a musela si přiznat, že byl hezký. Vlastně hodně hezký.

 Jejich pohledy se na moment střetli, a rozbušilo se jí srdce jako na poplach. To se jí nestalo ještě nikdy, aby na ni nějaký muž tak zapůsobil. Jeho síla, nadvláda a moc, z něj přímo sršela. 

„Ten neotesanec, jak ty říkáš, budu asi já," pokračoval, nespustíc z ní oči, „Girvan MacQuinli. Náčelník klanu a tvůj budoucí muž." Avril přikývla a konečně poklekla. Však kdyby to neudělala, jistě by se svezla k jeho nohám.

 „Můj pane." Vydechla. 

„Musím říct, že hned tvůj příjezd, mne značně rozzlobil!" pokračoval, „Proč necestovala jsi v kočáře, jako každá žena?!"

 „Ráda jezdím na koni, můj pane," vydechla, „neznamená přeci, že jsem žena, že nemohu..."

 „Tady se ženy chovají jako ženy a muži jako muži!" skočil ji do řeči přísným hlasem, „mužský šat ženě také nenáleží. Nevzbuzuje v muži jeho žádostivost."

 „Nechci vzbuzovat něčí žádostivost!" Vykřikla a vyskočila na nohy. Rázem zapomněla na všechny pocity, které dosud cítila.

 „Musíš vzbuzovat jen mojí, žádostivost, ženo." Řekl a jeho oči zajiskřily. Zase se proti němu postavila jako kohout, až ho to málem rozesmálo. Jednou ranou, snad prstem, by ji dokázal zpacifikovat, ale jak se zdálo, strach z něho neměla. Což byl dobrý počin. Nesměla mít z něho strach. 

„Teď se odebereš do svých komnat, aby sis odpočinula po cestě, a převlékneš se do něčeho, co by vzbudilo můj zájem, ženo, a večer se dostavíš k večeři." Avril se nadechovala k odpovědi a odporu, ale zastavil ji pohybem ruky. „Neodvažuj se mi odporovat. Stejně by ti to nebylo nic platné."