„Čekal jsem tak dlouho. Celých deset let, má paní. A ony poslední dny, jsou pro mě horší, jak mučení." Vydechl Girvan, do Avriliny tváře.

 Stále ji držel v náručí jak pírko a ona se cítila najednou tak šťastná. Tak celá a spokojená. Jakoby jeho náruč bylo to jediné, k čemu byla zrozena. Dívala se do jeho krásné tváře a tolik po něm zatoužila, že se v jejím lůně rozlilo příjemné horko. 

Rozuměla jeho slovům, i když byla mužem nedotčena, chápala jejich význam. A pak, vzrušení v jeho tváři, bylo zcela patrné. Toužil po ní, stejně jako ona po něm a to přesvědčení, dodalo jí odvahy.

 „Cítím totéž, můj pane. Tak nač to čekání?" Zašeptala a vzápětí se neubránila ruměnci. Však mu právě nabídla své tělo. Ale cítila, že je to tak správně, jakoby právě pro něj, byla zrozena. 

Girvan však pevně semkl rty a na moment zavřel oči. Její vůně a hebkost jejího těla ho tak trýznila, že nad sebou téměř ztratil kontrolu. Jeho penis se pod kiltem hrdě tyčil proti jejímu zadečku v jeho náručí, a byl přesvědčen, že to musí cítit. Ale nestyděl se za to. Nestyděl se za žádný projev svého těla, ke své ženě.

 Chtěl ji, a to tak moc, že cítil téměř fyzickou bolest. Vzít si ji ale nesměl. Poprvé se s ní mohl spojit až v den jejich svatby, která měla být za necelý týden. Jestli ovšem do té doby, nepozbude rozumu. On přeci nebyl jen obyčejný člověk, ale byl lykantrop. A všechno co cítil, bylo ještě mocnější, a intenzivnější. Její vůně. Její chuť. Jeho potřeba spojení a touha. 

„Ještě není čas, má paní," dostal ze sebe ztěžka, „i když věřte, že pro mne je to čekání mnohem těžší, než pro vás." 

„Já ale nechci čekat," dotkla se zlehka jeho tváře, „chci vás, můj pane." Sklonila se, aby ho políbila na rty.

 Girvan zasténal a třes svého těla, už nedokázal ovládat. Polibek prohloubil. Sevřel ji ve své mohutné náruči a přitiskl si ji blíže k hrudi. Vpletla mu prsty do vlasů a Girvan vydechl mezi její rty. 

Ano, chtěla ho a bylo to tak správně. Ona byla ta, která byla zrozena pro něj, a nebylo o tom sebemenších pochyb. Svědčila o tom i jeho značka na jejím krku. Každý druhý, by zahynul, byť by ho jeho zuby jen lehce škrábli. 

Drtil její rty jako smyslu zbavený. Líbal ji a vdechoval její omamnou vůni. Dech se mu už vymkl kontrole a jeho mysl se začínala halit do závoje chtíče tak mocného, že měl strach, že za chvíli se ovládnout nedokáže. 

Náhle se zarazil a zprudka vydechl. Postavil ji na zem a několik dlouhých vteřin mu trvalo, než se dokázal trochu vzpamatovat. Nesměl si ji vzít. Musel čekat na den, kdy bude měsíc v novu a až se stane jeho ženou. 

Pak se s ní konečně spojí. Vezme si její panenství. Však na to čekali už tak dlouho, i jeho poddaní. Na chvíli, až ji po slibu manželském odvede za jásotu mužů, do své ložnice a dokoná svůj osud. Vezme si její tělo, a pak slavnostně přinese do sálu bílé prostěradlo, na kterém její panenská krev bude potvrzením, jejich věčného spojení.