„Vůbec se mi nelíbí, že mi chce můj budoucí muž diktovat, co mám a nemám nosit!" Zamračila se Avril a hodila naštvaný pohled směrem k Raně, která seděla na křesle v jejím pokoji naproti ní, a zrovna teď se strašně smála tomu, jak se rozčilovala na švadlenu. Ona švadlena, ji totiž vzala jenom míry a nechtěla ani slyšet o tom, že by jí šaty ušila dle jejích představ. 

„Pán nařídil, paní. Náčelníkovy se nesmí odporovat." Řekla skoro vyděšeně a vyběhla z pokoje.

 Avril naštvaně pohodila hlavou. Stále si nemohla na zdejší módu zvyknout. Měla totiž pocit, že ji Girvan pokaždé, když ji vidí, skoro svléká pohledem. Až jí z jeho horoucího pohledu, vždy polilo horko a rozbušilo se jí srdce.

 Už zde byla skoro týden, a jak se zdá, konečně si pořádně odpočinula. Nejprve skoro dva dny prospala a pak se seznámila se všemi obyvateli hradu. 

Oblíbila si i Girvanovu matku Einer, která byla tak krásná, jako její dcera Rana. A jistě plně oddaná svému muži.

 Rana ji několikrát vzala na vyjížďku a Avril si tak zamilovala místní krajinu i její obyvatele, že skoro zapomněla na svůj minulý domov. I místní obyvatelé, ji vítali s otevřenou náručí. Někdy si připadala vážně, jakoby v ní viděli snad svoji spasitelku, a ona nedokázala pochopit proč. 

Girvan měl hodně práce, a skoro nic, se nedokázalo obejít bez něho, tak byla i ráda, že ho vidí téměř pravidelně jen u jídla. Ale i ty chvíle stačili k tomu, aby pak celý den myslela jen na to, co se to děje s jejím tělem, v jeho přítomnosti. Téměř zapomínala dýchat, když se na ni jenom podíval. A když se jí dotkl, kolikrát by přísahala, že se jí zastavilo srdce. 

Jenže dnešního dne, se neprobudila do dobré nálady. Večer před tím, se u večeře neukázal. Jeho bratři jí jen sdělili, že o úplňku s nimi nikdy nevečeří. Nerozuměla tomu a jeho nepřítomnost, jí najednou chyběla. 

Jenže on se neukázal ani u snídaně a ani u oběda. Nechápala vlastně proč ji to tak vadí, když právě jeho přítomnost jí tak rozrušuje. Ale jakoby jí to chybělo. Jakoby ten pouhý týden stačil na to, aby si vytvořila závislost na svém budoucím muži. 

A právě to, ji nesmírně zlobilo. Zvlášť, když byl přeci tak nesnesitelný. Tak neomalený a tak panovačný. Proto tak zpražila ubohou švadlenu. Proto, že se zlobila na něj.

 „Půjdu za ním, a řeknu mu to!" Vydechla Avril a seskočila ze židle, na které stále ještě stála, když ji služka brala míry. „Řeknu mu, že mi přeci nemůže nařizovat, co mám nosit. A že se mi nelíbí, že moji garderobu spálil."

 „To bych nedělala," odtušila Rana, „svému muži, a ještě k tomu náčelníkovy, nemůžeš odporovat." 

„Proč? Řeknu mu jen, co si myslím!"

 „Jenže ty mu nechceš říct, co si myslíš, Avril. Ty se s ním chceš hádat, a to je rozdíl."

 „Jak jsi na to přišla?!" pohodila uraženě hlavou, „Cožpak se můžu hádat s někým, koho jsem víc jak den ani nespatřila? Kdoví kde celou noc byl?!" Rana vypukla v hlasitý smích. Pak se nadšeně praštila do stehen. 

„Ty žárlíš? No páni! Girvan by byl v sedmém nebi. Ale přesto..., neradila bych ti to, Avril. Vážně. Zde jsou jiné zvyklosti a mravy." 

„Jo? A jaké?" Pokrčila Avril opovržlivě nos. Sama sebe nepoznávala jak se chová, ale její nitro, jakoby se samo od sebe bouřilo, a nemohla si pomoci.

 „Nemůžeš teď přijít za Girvenem, a hádat se s ním, před jeho muži. To je zcela nepřípustné. Je to nepřípustné pro každého muže, natož pro náčelníka. Manželka musí svého muže ctít a poslouchat ho. Bezmezně. Za něco takového by tě mohl potrestat." 

„Však jsi říkala, že muži zde své ženy zbožňují. Že se za svou lásku nestydí, ani za to, co cítí." 

„To ano. To je pravda, ale pakliže by žena muže před ostatními ztrapnila tím, že se mu odváží odporovat, nemůžeš čekat, že by ti s láskou přitakal a dal za pravdu. Počkej s tím, až budete svoji. V posteli ti muž slíbí, co budeš chtít. Opravdu, Avril. Jen tehdy, když to s ním budeš umět, ho přinutíš dělat to, co chceš ty."

 „Nehodlám čekat, až budeme svoji," zamračila se Avril a navlékla se do svého županu, „půjdu za ním hned. A pěkně od plic, mu řeknu svůj názor." Vyprskla a vyběhla ze dveří.