Zraky všech přítomných, upřeli se ke dveřím. Dívka se vřítila do místnosti a dle jejího vzezření, byla velmi rozčilená. 

„Kdo..., kdo z vás je sakra Avram Farchild Dirtwarden?!" vyprskla a zamávala jakýmsi papírem v ruce. 

Christal se zarazila, když si všimla, že se na ni všichni dívají, jakoby snad spadla z Marsu. Ale jen na moment. Dle její dedukce ji došlo, že jí nenáviděný muž, musí být ten v čele stolu.

 I on však stál, s pomalu otevřenou pusou a díval se na ní tak zvláštně, až ji zamrazilo. Její zlost však byla silnější, než její obranný mechanismus. 

Byla tak rozčilená, že se skoro třásla zlostí. Když jí otec ukázal smlouvu, kterou onomu muži podepsal, vzedmula se v ní vlna odporu. Smlouva samozřejmě poukazovala na to, že její otec i ona, jsou jen pouhými zaměstnanci a nájemníky v jeho domě. 

Jejich pekárna patřila jemu, jako vše okolo, a on trval na tom, že své stanovisko nezmění. Ale ona chtěla víc. Nehodlala nikomu sloužit, a být něčí služkou. Byť v zaměstnaneckém poměru.

 Chtěla sama rozhodovat o svém životě, a nikdo jako on, jí v tom nesměl bránit. Zvláště muž, o kterém slyšela takové romány o jeho divokém životě. Vytvořila si o něm obrázek, a ani její otec, jí to nedokázal rozmluvit.

 Ihned, aniž by se převlékla, sedla na kolo, a rozjela se k jeho domu. Moc dobře věděla, kde bydlí, však každý večer pravidelně běhávala kolem. Každý večer před setměním, si udělala své pravidelné kolečko, aby trochu provětrala svou hlavu.

 Na pár vteřin se zarazila, když si všimla, že ji modré a pronikavé oči toho muže, sjíždějí udiveným pohledem. Nervózně si uhladila svůj šat. Byla tak, jak si odskočila od své práce. V krátké, propínací šatové zástěře na ramínka. I její vlasy se již rychlou jízdou na kole uvolnily z jejího culíku a poletovali neposlušně okolo její hlavy.

 „V žádném případě nehodlám přijmout tuto smlouvu!" Vyprskla, když se vzpamatovala a demonstrativně přistrčila papír po stole, jeho směrem. Podíval se nejdřív na papír a pak povytáhl obočí a zatvářil se tak, že měla pocit, že ho to snad obtěžuje. 

„Obávám se, že vám nic jiného nezbývá!" procedil skrz zuby, Avram, když se vzpamatoval i on, „celé město patří mě. A tudíž, je nájemní smlouva zcela v pořádku." 

„V pořádku?!" vykřikla Christal a udělala krok směrem k němu, „nic není v pořádku! Nechci být váš zaměstnanec!" Zamračila se a zašermovala prstem před jeho očima. Stála proti němu jako kohout, chystající se k útoku. 

Pozdě si ale uvědomila, že nad ním, nemá sebemenší šanci. Zadívala se do jeho modrých očí a zalapala po dechu. Ten pohled, byl tak spalující. Po zádech ji přejel mráz. Měla pocit, jakoby ho již snad už někde viděla. Jakoby stejný pocit už někdy měla. 

„Jste můj zaměstnanec, ať se vám to líbí, nebo ne, slečno Wanhollová!" procedil skrz zuby a hnul se směrem k ní, „patří mi tu vše, a tudíž i vy! Jste v mém domě. Na mé půdě, a pod mou ochranou!" 

„Nepotřebuji vaší ochranu!" vrátila mu statečně, ale o krok ustoupila, když udělal krok, směrem k ní.

 Pohyboval se tak zvláštně. Připadalo jí, že našlapuje jako šelma, chystající se k útoku. I jeho tvář, to, jak se na ni dívá a dýchá, jí vyvádělo z rovnováhy. Ihned se utvrdila ve svém úsudku, o jeho aroganci. 

Všichni ostatní, ovšem znali pravdu. Avramův vlk se znovu probudil. Avram zhluboka nasával vzduch. Cítil její vůni, a ona to přisuzovala tomu, že zuří. 

Našlapoval a pohyboval se jako vlk, protože jím byl. A vlk v něm, se zřejmě v její blízkosti ještě více začínal projevovat. 

Ona jeho pohyby a postoj přičítala jeho nabubřelosti a naprosté nadřazenosti. Neznala pravdu, jako oni. Ale i je, překvapila jeho reakce. Nikdy se v přítomnosti žádné ženy takto nechoval. Jeho vlk vždy zůstal klidný, za to teď měl co dělat, aby ho v sobě udržel. 

Christal narazila zády do zdi. Zastavil se pár centimetrů od ní a zhluboka se nadechl. Zavřel oči a pak to udělal ještě několikrát. 

„Mě..., mě nezastrašíte!" vykoktala co nejstatečněji, protože právě to, si myslela, že dělá. 

Ale jen se přikrčil, jakoby chtěl zaútočit. Jeho oči zajiskřily a Christal automaticky vzepřela ruce proti němu. 

Neměl v úmyslu se jí více přiblížit, ale když se ho dotkla, snažíc se ho od sebe udržet co nejdál, zprudka vydechl. Neskutečnou rychlostí, přišpendlil její ruce za jejími zády, až vykřikla, a znovu se zhluboka nadechl. 

Christal připadalo, že to dělá schválně. Že touží ji zesměšnit a ponížit. Ukázat svou nadvládu, ale jak se mýlila.

Znovu se přikrčil, aniž by ji pustil ze svého sevření a sotva pár milimetrů nad jejím tělem, začal kroužit hlavou a vdechovat její vůni. Očichával ji jako pes. 

Přičichl k jejím vlasům. K ohbí, jejího krku a pokračoval stále níž, po jejím těle. Christal překvapeně, znechuceně a značně vyděšeně, najednou zapomněla i dýchat. 

Dívala se, jak ji jako zvíře očichává, přišpendlena ke zdi a ani se nehnula. A když poklekl a zabořil hlavu k látce jejích šat v místech, kde nachází se její přirození, vykřikla. 

„Co..., co to sakra děláte?!" vší silou, ho od sebe odstrčila a vřítila se do dveří. Utekla jak malá holka.