Když se Christal ráno vzbudila, Avram již byl pryč. Dala si dlouhou sprchu, oblékla si župan a sešla dolů.

Vypadalo to, jakoby na ni všichni čekali. Seděli v obývacím pokoji, a když vešla dovnitř, vzhlédli. Cítila se ale nějak nesvá. Dívali se na ni tak, jakoby čekali její reakci. Avram se zvedl ze svého místa a se zářivým úsměvem na tváři, ji objal do své obrovské náruče.

„Jak ses vyspala, Luno?" Zavrčel do jejích úst a políbil ji. „Já po hodně dlouhé době zase dobře, moje Luno. To proto, že jsi byla se mnou."

Christal zčervenala. Nedokázala tomu prostě zabránit. Pohled na něj, ji znovu rozbušil srdce. Vypadal tak dokonale. Na sobě měl jen černé, plátěné kalhoty a byl do půl těla nahý, jako by přišel z posilovny. A na jeho krku a ramenou, vyjímaly se její kousance tak, že se zastyděla.

„Pane bože, Alfo?" vyhrkla a zalapala po dechu, „to..., to jsem ti udělala já?!" vyvalila oči a zakryla si ústa dlaní.

„Myslíš tohle, a tohle, a tohle a..." nahlas se zasmál a Christal měla najednou chuť zalézt pod stůl. Byl pokousaný více, než si na poprvé všimla. Nebylo snad místa, kde by se ho nesnažila kousnout.

Ale Avram nevypadal vůbec, že by mu to vadilo, nebo ho to nějak pohoršilo. Naopak, zdálo se jí, že je dokonce pyšný na každou ze značek, kterými ho obdarovala.

„To je v pořádku, Luno," něžně ji pohladil po tváři, „časem se naučíš krotit svou touhu, a do té doby..." šibalsky na ní mrkl, „mám hroší kůži. Jen tak mě něco neporazí. Budeš-li to potřebovat, vydržím to."

Christal nervózně popošlápla. Něco takového, zrovna slyšet nepotřebovala. Představa, že ho při každém milování pokouše, se jí zrovna moc nelíbila.

„Ale..., ale nemůžu přeci..." zoufale pohodila rukou k jeho kousancům. Bylo jich na jeho těle alespoň deset. A to byla přesvědčená, že i pod jeho kalhotami, se skrývají další.

„No ano," usmál se, když si přečetl její myšlenku, „mám jich celkem dvacet tři," cvrnkl ji do nosu, „měl jsem co dělat, abych ti zabránil, aby se tvé zuby neoznačily do mého penisu. To jediné, bych asi moc nevydýchal." Zakroužil v jejím obličeji a znovu se usmál. Byla tak nesvá a vyděšená z toho, co udělala. A on přitom byl ten nejšťastnější vlk na světě.

„Luno, věř mi, že se nemáš za co stydět. Ani nemusíš mít žádné obavy. Je to přirozené. Zvládneme to. Kdybych nechtěl, myslíš, že bych ti v tom nedokázal zabránit?" povytáhl obočí a Christal pochopila, že má pravdu. Nedalo by mu vůbec žádnou práci, ji v čemkoliv zabránit, kdyby chtěl.

„Alfo?" zašeptala, když ji to došlo, „ale..., já mám strach. Co když to nezvládnu. Co když..."

„Zvládneš," nenechal ji domluvit, „my to zvládneme. A pak, jsem pyšný za každou tvou značku na mém těle, Luno. Miluji tě, a ty mě?" Poslední slova vyřkl jako otázku.

„Samozřejmě," zuřivě přikývla, stále se s obavami dívajíc, na jeho tělo, „miluji tě, Alfo, ale nemůžu přeci..." Další slova pohltila jeho ústa. Začal ji zuřivě líbat, tak dlouho, dokud neusoudil, že se vzdala.

„Už dost, Luno. Věř jen tomu, že by stačilo málo, abych ti v tom zabránil, když budu chtít. Jediné co ti nedovolím, je pokousat mě tam dole."

Christal se na něj zamračila, ale vzápětí se jí na tváři vykouzlil úsměv. Byl tak neodolatelný a tak jiný, než doposud. Evidentně tak moc šťastný, jak ho ještě neviděla.

„Sama bys přišla o své potěšení, kdybys to udělala," zasmál se nahlas, „a pak..., chtěl bych mít s tebou hodně..., hodně dětí, Luno." Zamrkal a dotkl se jejího břicha. Přejel po něm rukou a zakňučel. „Po dnešní noci, už jedno nosíš pod svým srdcem."