Avram s Christal v náručí prošel svou ložnicí, osvětlenou svíčkami a zamířil rovnou do své koupelny.

Jeho ohromná koupelna, která disponovala sprchou i velikou kulatou vanou, byla taktéž osvětlena svíčky. A vana plná horké vody a voňavé pěny. Postavil ji na zem a zadíval se jí do očí. Chvíli pátral v její tváři a pak něžně přejel prstem po jejích pootevřených rtech.

 „Miluji tě, Luno," vydechl do ticha, „vždy jsem věděl, že až svou Lunu najdu, bude to výjimečné, ale je to ještě něco víc. Jsi jako droga, které se nemůžu nabažit. Tvá vůně mě tak spaluje a trýzní mé tělo, až mě to děsí. A když se tě nemůžu dotknout, když nejsi u mě..., umírám za živa." Lehce ji políbil na rty a zaposlouchal se do jejího dechu. Do jejích emocí. Toužila po něm, stejně jako on po ní. 

„Potřebuji tě, Luno," zašeptal ztěžka, „ty víš, co se teď stane?" Povytáhl obočí, a když lehce přikývla a zarděla se, po tváři mu přelétl úsměv. 

Již byl na pokraji svých sil. Dalo mu tolik práce svého vlka v sobě dusit a usměrnit, že měl pocit, že má najednou i on, nohy jako z vosku. Vztáhl k ní ruce a začal ji pomalu svlékat.

 Neprotestovala. Jen se chvěla vzrušením, ale i studem. A on věděl proč. Když před ním stanula nahá, sklopila zrak a zčervenala. Vzrušeně zavrčel a zavětřil. 

„Jsem vlk, Luno. Nemusíš se přede mnou stydět za něco, co je zcela přirozené. Chtěl bych, aby sis uvědomila, že je to pro mě vzrušující. Potřebné. Mé tělo si žádá spojení nyní ještě víc," nadzdvihl ji prstem bradu, aby se mu podívala do očí, „nejsem člověk. Má lidská podoba, je jen skořápka, kterou na sebe mohu vzít a využívat tak lidských vymožeností. Stále jsem vlk, který touží po spojení se svou vlčicí, když hárá." 

„Ach Alfo, ale..." víc říci nedokázala. Její tělo se třáslo touhou, stejně jako jeho. 

„Ale je to v pořádku, Luno," klekl k jejím nohám, „ věř mi." Přejel prsty po jejím rozpáleném přirození a lehce zatáhl za provázek mezi jejíma nohama. 

„Alfo!" vykřikla vyděšeně a červenala až ke konečkům prstů na nohou. On se ale jen usmál, postavil se a hodil zakrvácený tampón do umyvadla. 

„Nestyď se, Luno. Jsi vlčice stejně jako já. A i kdybys nebyla, nevadí mi, že krvácíš." Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. Pak se na ni zadýchaně podíval a povolil svůj opasek. Když stáhl své kalhoty, Christal zavrčela touhou. Byl zcela připraven, se s ní milovat.

 Vzal ji do náručí a něžně ji položil do vany. Pak se posadil naproti ní a přitáhl si ji do náručí. Christal zavrčela, a i z jeho hrdla ozvalo se spokojené zakňučení.

 Lehce, jako pírko si ji nadzdvihl a posadil ji na svůj ztopořený penis. Oba vykřikli vzrušením, a Christal se začala ihned zběsile pohybovat. Skoro šílená touhou, se k němu tiskla. Skrčila nohy, aby se do ní dostal co nejhlouběji a líbala ho jako o život. 

Jejich touha a vášeň, zaslepila jejich lidskou část a jejich vlci převzali vládu. Při každém dosednutí na jeho penis oba zavrčeli, vycenili zuby, a pak stiskli jemně kůži toho druhého svými zuby.

 Voda cákala na všechny strany. Byli jako smyslů zabavení. I Christal už zapomněla na to, že by se měla stydět. Chtěla ho tak moc, že několikrát stiskla kůži na jeho krku tak, až ucítila na svém jazyku jeho krev. Ale bylo mu to jedno. Nechal se. 

Líbilo se mu, jak moc po něm jeho Luna touží. Bylo to její první milování, coby hárající vlčice, a věděl, že ji její vlčice zcela přemohla. 

Kdyby chtěl, dokázal by ji lehce zabránit, jako nic, ale on nechtěl. Ještě několikrát se mu zahryzla do krku a do paže, a když vykřikla v návalu vyvrcholení, přivinul si ji na prsa. Počkal, až se třes jejího těla uklidní a pak se i s ní v náručí postavil. 

Odnesl ji do ložnice a položil ji na postel. Pak se přikrčil a zavrčel. Zhluboka se nadechl a pak jako vlk, začal očichávat její tělo. 

Když se dopracoval až k jejímu přirození, nahlas zakňučel. Byla připravená. Její ovulace mu řekla, že může přijít jejich spojení. 

Obrátil si ji na všechny čtyři a bez varování do ní vstoupil. Znovu zhluboka zavyl a začal přirážet, jako smyslu zbavený. Když pak po dlouhé době do ní vyvrcholil a přivinul si ji do náručí, políbil ji na zpocené čelo. 

Byl šťastný. Jeho vlk byl po dlouhé době smířen a klidný a jeho vlčice mu ukázala, jak moc ho miluje. Najednou ji to věřil. Snažil se jí to věřit.

 „Alfo, ale...,měla bych..." zavrněla v jeho objetí a vzhlédla k němu. Jen se usmál a cvrnkl ji do nosu. Věděl, co ji trápí. Na prostěradle na kterém leželi, bylo několik rudých skvrn. 

„Nedělej si starosti, Luno, říkal jsem ti, že je to v pořádku. Je to jenom krev, a tu vlci milují," políbil ji na špičku nosu, „vážně se tím vůbec nezaobírej, Luno."

 Christal sklopila zrak. Cítila, že mluví pravdu, a že se nemá zač stydět, ale přesto... 

„Moje Luno. Víš o tom, že tenhle vlk. Tenhle Alfa, ztratil kvůli tobě úplně svou hlavu? Že ti zcela, a bez kompromisně podlehl?" Odhrnul jeden neposlušný pramen vlasů, z jejího čela, „Jsem celý, jenom tvůj, Luno. A vždy budu."

 Zakňučel, a pak ještě několikrát. Opravdu byl šťastný. Jeho semeno se dostalo, kam mělo. Poznal to. Došlo k jejich spojení v době její ovulace, a tedy se pod jejím srdcem rodilo jeho dítě.