„Alfo." Zašeptala, dívajíc se dolů ke svým nohám, u kterých klečel se skloněnou hlavou nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Dával ji tím najevo svou oddanost. Svou naprostou odevzdanost. Odevzdával se zcela do jejích rukou.

 Polkla, když si to uvědomila, a když ji došlo, že vše co se stane, je čistě v její moci. Tento neskutečný muž, klečel u jejích nohou, s čelem na zemi a čekal. 

Srdce se jí rozbušilo jak o závod. Ani se nehnul, ale viděla, jak se lehce chvěje. Cítila jeho oddanost. Cítila jeho neskutečnou touhu, a přesto ji dával na vybranou. A i ona věděla, že by to nikdy udělat nemusel. Mohl si ji vzít, však byla jeho Luna. Byla jeho družka, jeho spřízněná duše, a moc dobře už věděla, jak to mezi vlky chodí. 

Do očí jí vstoupily slzy. Nedokázala zabránit tomu, aby se nerozkutáleli po její tváři. Všechen její vzdor a nevrlost, kterou doposavad cítila, byla ta tam. Jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela, protože najednou věděla, že on by nikdy neudělal nic, co by sama nechtěla.

 „Alfo." Vydechla ještě jednou a vztáhla k němu ruce. Pomalu zvedl hlavu, ale jen tak, aby mu viděla do očí. 

Jeho nebesky modré oči se zabodly do jejích, a ona se roztřásla touhou. Však mohla ho nemilovat? Mohla po něm netoužit? Ona, i její vlčice byli za jedno. Milovala jeho tělo, i duši.

 Pouhý pohled na něj, a roztřásla se jí kolena. Byl snem každé dívky i ženy, a on chtěl jí. Jenom jí. A nyní i věděla, že miluje, i jeho duši. Tak čistou a neposkvrněnou. Tak pravdivou, neporušenou, upřímnou a skutečnou, až ji to bralo dech.

„Luno, když mě nyní odmítneš, pochopím to," zašeptal, „a nic na světě, ani můj vlk, mě nepřesvědčí o tom, změnit mé rozhodnutí." Mluvil tiše a trhaně. Bylo znát, že má hodně práce se svým sebeovládáním. A se svým vlkem, kterého vší silou držel na uzdě.

 A jeho smečka tiše stojící opodál, se nevěřícně dívala na to, co dokázal. Však něco takového, bylo téměř nemožné. Žádný vlk, když jeho družka hárá, neodolá. Příroda vždy řekne poslední slovo. Vždycky. 

Vždycky převezme tou dobou vládu vlk, nad lidskou přirozeností. Ale on dokázal něco, co i mocnáře přesvědčilo o jeho velikosti. 

„Toužím po tobě," pokračoval ztěžka, „jsem vlk, a vždy budu, ale budu respektovat tvé rozhodnutí."

 Christal si všimla, jak zaryl nehty do podlahy, ve snaze se ovládnout. Dalo mu to tolik práce, cítil tolik bolesti, a přesto vzdoroval. Ztěžka oddychoval. Třásl se a větřil, a přesto věděla, že řekne-li ne, odejde. A jen kvůli ní. Uvědomila si, že všechna moc, je v jejích rukách. On, je v jejích rukách.

 Moc dobře věděla, jak trpí. Cítila to. Moc dobře věděla, že jeho touha je přímo nutnost vyhovět přírodním zákonům. A věděla, že on by se jim klidně kvůli ní, vzepřel. 

„Alfo," klesla k němu na podlahu a vzala jeho tvář do svých dlaní, „věřím ti." Vydechla a políbila ho na rty. 

A opravdu to tak bylo. Věřila mu. Chtěla ho. Milovala ho. A její vlčice ji přesvědčila o tom, že dělá správně. Najednou ji všechen stud a odpor opustil. Však nebylo důvodu. Pochopila, že miluje vlka, kterým opravdu byl, a proto se na to musí i tak dívat. 

„Luno, moje Luno." Zašeptal do jejích úst a polibek ji vrátil.

 Pak se jí dlouze zadíval do očí, ve kterých zřel lásku, víru, i souhlas. Postavil se, vzal ji do své mohutné náruče a vykročil s ní po schodech do svého pokoje.