Avram svíral svou Lunu v pase a zhluboka oddychoval. Neustále vrčel a sotva popadal dech. Sváděla ho. Tiskla se k němu a to co mu řekla, ho skoro připravilo o rozum. 

„Alfo," zašeptala do jeho tváře, „dělej si se mnou, co chceš. Ale udělej to rychle, nebo to nevydržím." 

Avram ji stiskl ještě pevněji. Mírně nahrbil hřbet a vycenil zuby. Pak se nadechl a přičichl k jejím vlasům. K jeho značce na jejím krku. Spokojeně zavrčel.

„Alfo," zakřičela Christal skoro pološíleně, a chytla jeho tvář do svých dlaní, „bože! Právě jsem měla orgasmus, a to ses mě ještě skoro ani nedotkl! Vím, že to cítíš!" Zapátrala v jeho tváři a do očí jí vstoupily slzy. Ale byli to slzy touhy. Tak zoufalé touhy po něm, že nevěděla, co dělá.

 „Kruci!" procedil skrz zuby, „jasně že to cítím, Luno! A šílím z tvé vůně!" Ještě několik málo vteřin se bránil. Ale bylo to marné. Jeho tělo, jeho mysl, i každičká buňka v jeho těle, toužila po jediném. 

Hnul se dopředu, a svou rychlostí, ji srazil na stůl. Skoro šíleně, z ní serval její kalhotky. Pak se zhluboka nadechl, aby se trochu uklidnil. Zvedl ruku s kalhotkami ke své tváři a přičichl. Jeho oči zajiskřily. Odhodil je stranou a zuřivě si ji obrátil proti sobě.

 Přehnul si ji přes stůl, a pak třesoucími prsty rozepnul svůj poklopec. Vysvobodil svůj pulsující penis a bez dalšího varování, do ní vstoupil.

 Zvrátil hlavu, a z jeho hrdla se vydralo divoké vytí. Pak začal divoce přirážet. Jako smyslů zbavený. Toužil po ní, on, i jeho vlk.

 A potřeboval ze sebe dostat to příšerné a mučivé sexuální napětí. Jeho cyklus byl na vrcholu, a on ji potřeboval tak, jako vzduch nebo vodu. Když vyvrcholil do jejího těla, stále neměl dost. Otočil si ji k sobě a stáhl z ní ten titěrný kousek ošacení. Potřeboval víc a potřeboval to hned. 

S nahrbeným hřbetem začal větřit a očichávat její tělo. Seděla na stole, a on jako vlk jen v lidské podobě, očichával její kůži. Každou chvíli zakňučel, nebo vztekle zavrčel a vycenil zuby. A když zabořil svůj nos mezi její nohy, znovu zavyl.

 „Alfo!" vykřikla, když jeho jazyk přejel po jejím přirození, „bože! Ano..., ano!" přidržela si jeho hlavu u svého rozkroku. Ale její Alfa, už úplně ztratil hlavu. Mazlil se s jejím klínem tak divoce, že se za chvíli znovu roztřásla v návalu vyvrcholení. 

Zadýchaně se vzpřímil, a než se stačila vzpamatovat, svou rychlostí vyskočil na stůl a zalehl ji svým tělem. Bral si ji zas a znovu. Několikrát. Stále neměl dost. 

Jeho smečka se hned na začátku decentně vypařila, ale bylo by mu to jedno. Však byl vlk. Byl zvíře, a ti neměli zábrany. Příroda jim velela a jejich pudy. 

Nicméně se smečka naučila respektu a kdykoliv se nějaký vlk nedokázal ovládnout, taktně se vzdálila.

 A Alfa věděl, že dnes svou Lunu jen tak nepustí. Jeho apetit byl nevyčerpatelný. Téměř zoufalý. Když se po hodně a hodně dlouhé době od ní na moment odpoutal, vzal ji do náručí a odnesl do svého pokoje. 

Položil ji na postel, a když k němu znovu vztáhla ruce, pokojem se ozvalo jeho toužebné zavytí.