Hlubokému a zoufalému vytí odpovědělo druhé. Na vysoké skále, nad údolím, stál černý vlk a díval se dolů.

Za chvíli se ozvalo zavrčení a za jeho zády se objevil další. Stejně černý, se stejně modrýma, průzračnýma očima. Chvíli se měřili pohledem, a pak jeden z nich změnil svoji podobu.

„Avrame." Řekl Nechtach a zadíval se do vlčích očí. Vlk však jen zavrčel a vycenil zuby.

„Nejsem tu coby mocnář," řekl klidně, „jsem tu jako tvůj otec." Vlk ještě jednou zavrčel. Pak se na něj dlouze podíval, ale po několika dlouhých vteřinách, změnil i on svoji podobu.

„Co chceš, otče?!" zamračil se na něj, „přišel jsi mi říci, že jsem porušil všechno, co jsem mohl?! To vím i bez tebe, nemusel ses namáhat!" vyprskl směrem k němu, ale Nechtach se nezlobil. Věděl, že z něj mluví jeho zoufalost.

„Vrať se klidně do Siosu! Vystačím si sám!" Nechtach dlouho nic neříkal. Díval se na svého syna a bylo mu ho tak líto.

Beled se Slainem měli pravdu. Byl stokrát silnější, než on. Nejen fyzicky, ale i duševně. To co udělal, bylo něco, co on by nikdy nedokázal. Jeho láska byla tak veliká, že dokonce přemohla jeho vlka.

To jemu se to nepovedlo. Jeho vlk stále vládl nad jeho lidskou stránkou. A pro budoucího vládce Lykantropů, bylo důležité, aby se obě jeho podstaty, dokázaly respektovat. Aby jedna nepřemohla druhou. Aby vlk, jelikož je silnější než člověk, zcela nepřevzal svou vládu.

„Nechci tě kárat, synu. Je pravda, že jsi poručil snad všechno, co jsi mohl, ale teď před tebou stojí tvůj otec."

Avram přivřel oči do úzké škvírky a naklonil hlavu na stranu. A Nechtach poznal, že mu nevěří. A vůbec se nedivil.

Bylo mu líto, že ho musel vychovávat tak tvrdě. Díval se na svého syna, na jehož bedrech ležela zodpovědnost, za jeho smečku. A zodpovědnost, za celé vlčí pokolení.

Byl sám, na své problémy. Byl sám na starosti, i všechna rozhodnutí, která kdy musel učinit. Byl sám na všechno. Lásku nikdy nepoznal, protože on si nemohl dovolit ho vychovávat jako jeho sourozence. A jeho matka zmizela, když byl ještě malý. A přesto dokázal milovat více, nežli kterýkoliv jiný vlk.

„Tak co chceš?!" řekl již trochu mírněji, „beru na sebe veškerou zodpovědnost. A beru na vědomí, že mě čeká trest. Stačí?! Můžeš Beledovi se Slainem klidně vyřídit, že se nebudu bránit. Ale nikdy...,nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí!" Hodil na otce rozzuřený pohled.

Nechtach se lehce usmál a udělal krok směrem k němu. Avram se zamračil, a v první chvíli chtěl ustoupit, ale zůstal překvapeně stát. A když k němu jeho otec vztáhl ruku, skoro ucukl. Něco takového, udělal snad poprvé v životě.

„Tvá láska je nesporná," začal opatrně Nechtach, „ale věříš, v tu její?" Avram zalapal po dechu. Věří? Tak moc jí chtěl věřit, jako nic na světě.

„Nic jiného, mi nezbývá," zašeptal Avram nakonec, „ale nedokážu bez ní žít." Řekl zcela upřímně, a tehdy ho jeho otec objal kolem ramen.

„V tom případě, jsem na tvé straně, Avrame," vydechl Nechtach, „máš dva měsíce, než nastane úplněk po jarním slunovratu. Do té doby, budu držet Beleda se Slainem stranou, ale pak...,pak musíš podstoupit rituál Gatiath. Tvá Luna, tě ale musí bezpodmínečně milovat. Stejně, jako ty jí." Na chvíli se odmlčel a povzdechl si.

Jeho syn obešel rituál zrození a přeměnil ji dříve, nežli dostal jejich svolení. To ovšem znamenalo, že musí podstoupit se svou Lunou rituál Gatiath. A to bylo mnohem riskantnější, než vůbec tušil. Selhala-li by, Avrama čeká trest, na který nechtěl ani sám pomyslet.