Christal zavřela oči, když ucítila stisk jeho zubů. A bylo to zvláštní, ale nebála se. Klidně a smířena, čekala. Konečně ji totiž došlo, že nebude–li, ji  milovat, ztratil její život cenu. 

Vlk skousl její hrdlo. Ano, jeho pouto bylo pošramoceno její zradou. Vlci něco takového neodpouštějí. Nikdy. Ale Avramova lidská stránka, a hlavně jeho síla, dokázala jeho vlka nakonec uklidnit. Miloval ji tolik, že o ni prostě nedokázal přijít, i když věděl, že nedokáže být ani s ní.

 Jediná možnost, aby jeho vlk ustoupil, byla, znovu si ji označit. Označit ji znovu svými zuby a svým semenem. 

Věděl sice, že porušuje pravidla, protože spojit se s ní ve své vlčí podobě mohl, až při rituálu zrození. Jenže nemohl čekat. Mohlo se totiž lehce stát, že jednoho dne by svého vlka neukočíroval. 

Riskoval tedy zlobu mocnářů. Ale riskoval ji pro lásku. 

Jejich spojením v jeho vlčí podobě, svou Lunu přemění. Konečně se napojí na jeho vlka a kruh se uzavře. I jeho vlk, bude tak konečně cítit vše, co jeho družka. Pouto bude úplné. 

Christal se tak stane jeho vlčicí. I ona, bude svého Alfu cítit. Bude po něm toužit a její vlčí stránka uspokojí i potřeby jeho vlka. Sice je člověk, a nikdy na sebe vlčí podobu nemůže vzít, bude ale nesmrtelná jako on. 

Vlk skousl, ale jen tak, aby si ji označil a nezardousil ji. Zakňučel, když mu její krev uvízla na jazyku, a Christal si uvědomila, co udělal. 

Neublíží ji, věděla to. Srdce se jí rozbušilo jako splašené. A když se pak vlk nad ní vzpřímil a svými drápy, z ní strhal její šat, ani se nehnula. 

Pak zavětřil a převalil si ji pod sebe. Zprudka vydechla, ale necítila strach, ani pochyby. Necítila ani odpor. Stále to byl on. Muž, kterého milovala. Jen ve své vlčí podobě.

 A i když by snad měla pocítit strach, nebylo tomu tak. Lehce se prohnula, a naznačila mu tak, že smí. Vlk zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. Pak se s ní spojil, a když vykřikla jeho jméno, začal se pohybovat. 

Když vyvrcholil do jejího těla, a ucítil, že se jeho semeno konečně dostalo tam, kam mělo, odpoutal se od ní. Odstoupil a zadíval se na zemdlenou ženu.

Byla unavená a vyčerpaná. Dívala se na něj zamlženýma očima, a náhle ucítil vše, co mu její emoce chtěli říci. I jeho vlk se napojil na svou Lunu a jeho mysl se konečně uklidnila. 

Vzbouřené vlčí emoce se napojily na ty její a vlk smířen, zůstal v klidu sedět nad ležící dívkou. Již nevražil. Již netoužil po její krvi. Byl smířen. Vyrovnaný se svým poutem, leč nezapomněl. 

Vlčí mysl byla stále zahalena zradou, kterou nad ním způsobila. Ano, vlk přijmul svou Lunu, a již nikdy se ji nehodlal vzdát. Ovšem také nedokázal stále ještě odpustit. Zapomenout. A ani Avramova lidská stránka, ho nemohla přesvědčit. 

Když se Christal pohnula, dloubl do ní čenichem, aby jí naznačil, že má vylézt na jeho hřbet. A když tak učinila, odnesl ji do svého domu. Na terase, před obývacím pokojem se změnil ve svou lidskou podobu a vzal ji do náručí. 

Jeho smečka stále čekala na svých místech. Jeho vytí smrti, je vyděsilo tak, že nemohli odejít. Když vstoupil Avram, i s Christal v náručí dovnitř, oddychli si. Věděli totiž, že pakliže by ji zabil, zabil by i sebe. Nedokázal by bez ní žít.

 Ihned ale také poznali, co se stalo. Cítili z Christal její vlčici. Byla slabá a nahá, a choulila se v jeho náručí. Jejich Alfa obešel nařízení mocnářů, aby zachránil její život.

 Avram položil Christal na pohovku a pohladil ji po vlasech. 

„Postarejte se o ni." Zašeptal a znovu zmizel na zahradě. 

Potřeboval být sám. Potřeboval se smířit se svým vlkem a potřeboval si utříbit myšlenky. Náhrdelník na jejím krku, patřil jeho matce. Poznal ho bezpečně. 

A právě to, zadrželo jeho vlka. Vědomí, že jeho otec ztratil svou Lunu proto, že ji nikdy nedokázal odpustit.