Černý vlk běžel jako o závod. Zastavil se až u jezera, kde se s ní naposledy Avram spojil. Setřásl ji nevybíravým způsoben ze zad a zhluboka zavyl.

 Celé dva měsíce slýchávala smečka jeho teskné a bolestné vytí. Noc, co noc, truchlil po svojí družce, ale nyní to bylo jiné.

 Christal neměla tušení, co jeho vytí znamená, ale jeho smečka ano. A když ho zaslechly, přejela jim hrůza po zádech. Mohli jenom doufat, že Avram je natolik silný, že dokáže svého vlka udržet. Jeho vytí znamenalo smrt. Hlásilo zkázu. Avramův vlk vzal spravedlnost do svých rukou, a hodlal skončit s utrpením, jež říkalo si, jeho družka.

 Christal dopadla do mechu. Posadila se a vystrašeně se rozhlédla kolem. Poznala, kde se nacházejí, a slzy ji při té vzpomínce, vstoupili do očí. 

Avšak poznala, že Avramův vlk zuří. Zůstal stát dva metry od ní a měřil si ji svým modrým pohledem. Větřil a neustále vrčel. 

„Avrame..." zašeptala. Další slova, se jí však vzpříčila v krku. 

Při vyslovení jeho jména, vlk tak zavrčel a vycenil zuby, až se jí rozbušilo srdce. Pak udělal krok směrem k ní. Pomalu, pomaličku, se začínal přibližovat a nepřestával cenit zuby. 

„Co..., co chceš dělat? Avrame?" vydechla a vyděšeně začala couvat. Vypadal opravdu nepřístupně. Jako zvíře, chystající se k útoku. 

Pak se Christal zarazila a zavřela oči. Srdce jí sice bušilo jako o závod, ale uvědomila si, že jestli jí neodpustí jeho vlk, pak ho stejně ztratila navždy. Protože on byl, vlk. Vlk, který se nyní choval tak, jak mu velela jeho přirozenost. Příroda. A byla její vina, že v něm tuto emoci probudila.

 Vlk zavětřil. A znovu a znovu. Vycenil zuby a vystartoval proti ní. Svou mohutnou tlapou ji srazil na zem a postavil se nad ní. Díval se teď do jejích očí, ze vzdálenosti několika centimetrů. 

Cítila na své tváři jeho horký dech a jeho ostré zuby, z vyceněné tlamy, se k ní začali pomalu přibližovat. 

„Avrame!" přidušeně vykřikla. Ale vzápětí ji došlo, že strach nemá. Jestli potřebuje její život, dá mu ho. Však bez něj, by nedokázala žít. Nyní již to věděla, a věděla, že na to přišla velmi pozdě. Sklonila hlavu na stranu, aby měl lepší přístup.

 „Tak už to udělej! Vezmi si můj život, protože bez tebe, stejně nemá žádnou cenu!" Zavrčel v odpověď do jejího obličeje. 

Pak jeho modré oči spatřily jeho značku na jejím krku. Všechna zlost, v něm vzkypěla ještě více. Jeho značka, kterou pošpinila, pro náruč jiného muže. Zvrátil hlavu, ještě jednou zavyl, a pak skousl její krk.

 Držel ho ve své tlamě a zhluboka oddychoval. Stačilo tak málo, a byla by mrtva. To jen jeho lidská stránka, se v něm prala tak, že na moment zaváhal. Ve své otevřené tlamě svíral její hrdlo, ale byl silnější. Její vůně, mu znovu připomněla bolest, kterou cítil, když ho opustila.

 „Tak už to skonči." Zašeptala, a v té chvíli spatřily vlkovy oči náhrdelník, ve tvaru měsíce, na jejím krku. Pustil její krk a očichal ho. Pak znovu mocně zavrčel. Několik dlouhých a nekonečných vteřin se jí díval do tváře. Pak svou velkou tlapou otočil její hlavu, na druhou stranu. 

Christal pochopila. Odhrnula své vlasy, a dala mu najevo, že je smířena. Sklonila hlavu, a tehdy vlk skousl její hrdlo.