Když Avram zmizel za dveřmi, Chloe pokynula Christal hlavou, aby vešla dovnitř. Váhavě vstoupila, ale bylo jí stydno. Tak moc se styděla. Před nimi. Před sebou. A hlavně před Avramem. Jeho smutný a ublížený výraz v očích, měla stále před sebou.

„Není na nás, abychom tě soudili, Christal," zamračila se na ni Chloe, když se zastavila před krbem, „to je na Avramovi. Jsi jeho Luna. Jeho družka, a žena, kterou k smrti miluje, i když jsi na to zřejmě zapomněla. Pošlapala jsi vaši lásku. Prakticky jsi mu dala najevo, že vaše pouto, pro tebe nic neznamená. Že on..., pro tebe nic neznamená." Na moment se odmlčela. Byla na ni tak rozzlobená, ale zároveň byla šťastná, že se vrátila. Kvůli Avramovi. A potřebovala se sebe vysypat všechno, co si myslí, sic měla pocit, že to v ní vybuchne, jako v papiňáku.

„Já vím," zavzlykala Christal, „opravdu mi to je líto. Miluji Avrama. Opravdu ho miluji, a udělám cokoliv, aby mi odpustil." Šest párů očí, se na ni dlouho dívalo. Pak Ian konečně protrhl ono zlověstné ticho.

„Dobrá!" řekl do ticha, „budeme ti věřit, Christal. Ale jenom kvůli Avramovi. Jen kvůli němu, bereme tě na milost, protože ač je to jakkoliv, jsi jeho Luna. A také kvůli tomu, že o něj nechceme přijít. Víš ty vůbec, že jsi ho mohla zabít?! A že on sám, se rozhodl tě nechat jít, ačkoliv by lehce mohl tě přivézt zpět, třeba násilím. Právo, by na to měl!" Bylo vidět, že i on, nebral si servítek, a potřeboval ze sebe svou zlost dostat ven.

„No, ale je pravda," vložil se do rozhovoru Ralph, „že teď si to také pěkně sežereš! Avram utlumil své emoce, aby ho jeho pouto neroztrhalo na kusy. Jeho vlk se cítí zrazen, a když vlk trpí, nezná své hranice. Budeš mít sakra práci, abys ho přesvědčila o své lásce. Abys ho uprosila k tomu, aby ti odpustil. Jeho vlk, mu to jen tak lehce nedovolí!"

Christal stála se sklopenou hlavou a ani nedutala. Po tvářích ji stále tekly slzy, ale věděla, že mají pravdu. Všechno, do posledního písmenka, zcela respektovala.

Byla vinna. A byla si toho vědoma. Ale byla také rozhodnuta udělat vše, aby znovu na Avramově tváři, spatřila úsměv. A hlavně lásku, kterou v sobě nedokázal zadusit, i když se tak moc snažil.

„Udělám cokoliv," zašeptala, „cokoliv, aby uvěřil, že ho miluji. Aby mi odpustil. Cokoliv." A opravdu to tak myslela.

Už nyní ji ale bylo jasné, že ani její smečka, ji jen tak lehce neodpustí. A nebylo divu. Pouto mezi vlkem a jeho družkou, bylo nezlomné a posvátné. A ona během pár dní, dokázala zapomenout na vše krásné, co ji s Avramem pojilo.

Ale hlavně to zapomnění zapříčinila náruč jiného muže. A to, Avramův vlk, jen tak lehce nezkousne. Jen tak ji neodpustí zradu, kterou udělala.

Však i pro něj, pro Alfu, v té chvíli, kdy naše svou Lunu, všechny ostatní ženy přestali existovat. Navěky. Byla jen jedna jediná, pro kterou by zemřel.

A když jejich pouto tak moc pošramotila a pošlapala, potřeboval, aby se znovu zacelilo. A to chtělo čas. Hodně času a hodně Christalinina pokání. Ale také víry, že je jeho láska silnější, než jeho zranění. Aby dokázal zapomenout a odpustit.

A hlavně znovu uvěřit.