Když Christal vstoupila na zahradu Avramova domu, byla již tma. U hlavních dveří, ale zaváhala. Třásla se strachy a zimou, ale zaklepat nedokázala.

Pršelo zrovna tak hustě, že pomalu neviděla na krok. A jediné její oblečení, které měla, když utekla od Clamexase, bylo úplně promočené. Bylo to jediné, které sebrala ze země, když od něj utíkala, a nyní ji obepínalo, jako její druhá kůže.

Obešla dům zahradou a opatrně vstoupila na terasu. Zastavila se před francouzským oknem a její srdce se rozbušilo jako o závod. Všichni seděli v obývacím pokoji, a bylo vidět, že obvyklá dobrá nálada, která zde vždy panovala, je zcela opustila.

Christal polkla slzu, když viděla lásku mezi nimi. Jako obvykle seděli v párech a objímali se. Jen Avram stál zády k ní, opřen o krb, se skloněnou hlavou.

Slzy začali již zcela zkrápět její tvář. Však právě tato zjevná oddanost a láska, kterou vůbec neskrývali, se jí tak líbila.

Udělala ještě několik kroků a zastavila se proti dveřím. Stála v hustém dešti, třásla se a dívala se dovnitř. Do tepla pokoje a viděla lásku, o kterou sama sebe připravila.

I ona poznala, že Avram trpí. Neviděla mu do tváře, ale z jeho postoje poznala bolest. A najednou měla pocit, že ji snad i cítila. Tak neskutečnou, až ji to rvalo srdce.

I ona si náhle uvědomila, že on je ten pravý. Ten jediný. Zemřel by pro ni. Bez jediného oka mrknutí, by šel na svou popravu, kdyby to potřebovala. A její zrada, ji zabolela ještě více.

Stála tak blízko dveří, jen pár kroků od něho, a přesto byla tak daleko. Tak daleko, jak jen to bylo možné.

Její nohy, jakoby přirostli do země. Najednou se nedokázala ani hnout. Ale pochopila, že ta žena, měla pravdu. Musí bojovat, i když již nyní věděla, že onen boj, bude značně bolestný.

Náhle se Chloe podívala směrem ke dveřím. Rozšířila oči a zalapala po dechu. Všichni ostatní, až na Avrama, udělali totéž.

Viděli za oknem jejich Lunu. Zničenou. Plačící, úplně promočenou a zoufalou. Stála s rukama podél těla a plakala.

Dlouhé černé vlasy měla zplihlé a mokré a její šat nalepený na jejím nahém těle. Všichni zůstali sedět, jako přikovaní. Najednou nikdo z nich nevěděl, jak se zachovat. Co dělat.

Bylo na Avramovi, aby ji vzal spět, a pozval do svého domu. Byla to jeho Luna, která ho zradila. Ale i když poznali, že ji ucítil, a samozřejmě slyšel pocity své smečky, ani se neotočil. Stále pevně svíral římsu krbu, až se mu mezi prsty začal drolit jemný písek.

„Christal." Nevydržela to Chloe. Sotva to zašeptala, ale všichni ji jasně slyšeli. I on.

Chloe se podívala na postavu za oknem, a pak se otočila k zádům svého bratra. Cítila jeho pocity, jako všichni v této místnosti, a tak moc, ji ho bylo líto.

Trpěl. Celé dva měsíce se soužil a trápil. On byl na svou Lunu napojen, a její zrada byla pro něj jako rána nožem, rovnou do srdce.

On nebyl člověk, byl vlk, a tak na rozdíl od Christal, to byl on, kdo její zradou byl ohrožen na životě.

Vlci byli bezpodmínečně věrni, své družce, a nikdy ji nepřestali milovat. Když jeden zemřel, druhý se žalem usoužil. A totéž platilo i v tom případě, když jeden z nich odešel a opustil toho druhého.

Jen Avramova síla, ho držela při životě. Jen jeho houževnatost a moc. Ale hlavně to, že v sobě dokázal uzavřít své emoce tak, aby ho jeho bolest, neroztrhala na kusy.