Christal zavřela oči. Stála zrovna v kajutě jachty, která patřila Clamexasovy. 

Byli to již skoro dlouhé dva měsíce, co s ním utekla, a ona si s každým ubíhajícím dnem, den po dni, začínala uvědomovat, jakou udělala chybu. 

Zprvu, se jí vše zdálo růžové. Viděla vše Clamoxasovýma očima, a tak, jak ji podal a vnutil. Byla jím okouzlena, a úplně vymyl její mozek. 

Ovšem dnem za dnem, a minutu po minutě ji docházelo, že to není tak, jak se jí zprvu zdálo. Její prvotní okouzlenost pominula.

 A náhle jí jeho úsměvy nepřišli tak okouzlující. Když zavřela oči, spatřila Avramův úsměv, a chtělo se jí plakat. Náhle jí nepřišel on, jako ten nejhezčí chlap. Však Avramovi, nesahal ani po kotníky. A náhle si uvědomila, že jeho oči, nedají se srovnat s těmi nejkrásnějšími, jaké kdy viděla. Průzračně modrými, jako nebe.

Stála uprostřed kajuty se zavřenýma očima, a věděla, že právě Clamexas odhodil poslední kousek jejího oblečení. Stála nyní před ním nahá, a třásla se. 

Když se ale na něj podívala, necítila nic. Nic, co cítila, když se na ní díval Avram. A když se jí Clamexas dotkl, naskočila jí husí kůže. To Avramův dotyk, vyvolal v ní takovou touhu, že zapomínala dýchat. Vzrušoval ji tak, že se jí podlamovala kolena. A jeho touha, kterou vůči ní nedokázal zakrýt, byla to, na co myslela každou vteřinu. Přesně tak, jak jí jednou pověděla Chloe. Ano, milovala ho, právě proto, jaký byl. Čím byl. A jak se k ní choval. Vzrušovala jí jeho nemohoucnost zakrýt v její přítomnosti své vzrušení. Líbila se jí jeho lidská, i vlčí stránka. Zbožňovala ji. Toužila po ní. A s dalším Clamexasovým dotykem, na jejím těle ji došlo, že ho ani nikdy milovat nepřestala.

 „Ne!" vykřikla náhle a odstrčila překvapeného Clamexase. Popadla své šaty ze země, a vyběhla ze dveří. 

Utíkala jako o závod, ale vlastně ani nevěděla kam. Zastavila se až na kraji útesu nad mořem. Oddychla si, když zjistila že Clamexas ji nesleduje. Nevěděla, že zrovna to, nebylo v jeho plánu. Svou práci vykonal.

 Stála nad útesem a plakala. Její tvář skrápěli slzy, když si uvědomila, že ztratila to nejcennější, co kdy měla. Opravdovou lásku. Čistou a ryzí. Věčnou. Už nikdy, ji Avram neodpustí. Byla si tím jista. To, co mu provedla, nedá se nijak odčinit. Udělala ještě jeden krok a zavřela oči. 

„Ne! Nedělej to!" ozval se hlas za jejími zády. Christal se zarazila, a když se otočila, spatřila velmi krásnou ženu. Prohlížela si ji zvláštním pohledem a natahovala k ní ruce. 

„Zadrž, děvče! Nemůžeš svůj život ukončit takto." 

„Proč?! Ty nevíš..." popotáhla. 

„Ale vím. Trápí tě, tvé svědomí. Pozdě sis uvědomila, že Avram je ten, koho opravdu miluješ. Nechala ses poblouznit krásnými řečmi a zapomněla jsi na to, že on, je tvůj život." Christal polkla. Nechápala, jak tato žena vůbec může tušit, kdo je. 

„Ty..., mě znáš?" vykoktala, „ale jak..." Žena však jen mávla rukou, aby ji umlčela.

 „Vím víc, než si myslíš," zašeptala, „a vím, že se musíš vrátit zpět. K Avramovi." 

„To nemohu!" zatřásla hlavou k odporu, „vyhodí mě. Nebude se mnou chtít mluvit. Bude mě nenávidět, a snad mě i odsoudí." 

„Přesto, tam musíš jít," odpověděla žena, po několika dlouhých vteřinách, „nebo máš strach? Strach, že by ti ublížil?" Christal polkla. Najednou si uvědomila, že to by nikdy nedokázal. Nikdy by ji neublížil, tím si byla jistá.

 „Tak vidíš," přitakala žena spokojeně, „nechceš se vrátit, protože cítíš stud. Nechceš se ponížit. Nechceš se pokořit a nechceš cítit bolest z jeho odmítnutí." Měla pravdu. Christal padla na kolena a rozplakala se naplno. Opravdu se bála jeho nezájmu. Jeho studeného pohledu. 

„A nemyslíš, že je to jen a jen tvá chyba? Že má právo na to, se zlobit a odmítnout tě? Nenávidět?" Christal přitakala. Vše, co ta žena řekla, byla pravda. Měl plné právo na to, ji vyhodit od svých dveří. 

„Ano, přesně na to, má plné právo," řekla žena, jakoby ji četla myšlenky, „ale nikdy to neudělá. Jsi jeho Luna. A ty se musíš pokořit. Musíš ho odprosit. Musíš prosit o jeho lásku a doufat, že jednou..., že jednou na svou bolest zapomene, a znovu ti otevře své srdce. Musíš bojovat!" Přiklekla vedle ní, sňala z krku řetízek s přívěškem ve tvaru měsíce, a připnula jí ho na krk. 

„Běž, děvče. Neztrácej čas. Můj syn, tě potřebuje."