Bylo to pár dní, co byli Avram, s jeho bratry a Davidem odvoláni do Siosu. Pár nekonečně dlouhých dní, kdy toužil Avram, po svém návratu, svou Lunu sevřít ve svém náručí. A bylo to stejně dlouhých, nehorázně krátkých dní, jak zdálo se Christal.

Ještě nikdy, za existenci této rasy, rasy Lykantropů, se nestalo, aby nějaká žena odolala Clamexasovy.

Jeho výřečnosti. Jeho šarmu a umění slova. Jeho znalosti psychologie a ženské duše. Jeho dokonalé vizáži a dokonalému chování, které s takovým umem uměl přizpůsobit dané situaci a duše příslušné ženy.

Omotal si kolem prstu všechno osazenstvo v domě, tak, aby žádná z žen, a obzvláště Chloe, neměla žádných podezření. Pod záminkou obchodu a uzavření smlouvy, kterou měl podepsat s nepřítomným Alvarem, se vnutil do domu a další události, už mu šli pak pěkně na ruku. Tak, jak si naplánoval.

A Christal, jelikož byla člověk, byla pro něj obzvláště slabým protivníkem. Svými řečmi, ji ošálil. Svým šarmem okouzlil. A svou znalostí psychiky a myšlení, ji obrátil na svou stranu.

Dalo by se říci, že ji přinutil, aby před ním padla na zadek. Aby zapomněla na vše. Na Avrama. Na svou lásku k němu a snad i na to, jak se jmenuje. Zcela ovládl její mysl a přesvědčil ji, že se zamilovala. Že ho chce, a že zrovna on, je ten pravý a jediný.

A tak jedné noci, když všichni spali, vykradla se z domu. Clamexas přesvědčil Christal o tom, že jen s ním, může být šťastná, a nechala se odvézt neznámo kam.

Prchla, a ani se neohlédla. Ani si nevzpomněla. Ani si nepovzdechla, za ztrátou, svého Alfy. Zahodila vše, co měla, jen pro krásné řeči Pokušitele.

Když se dva dny na to vrátil Avram, ztuhl. Našli všechny tři ženy v slzách a zničené. Neřekl ale nic, jen přivinul svou sestru do náručí.

„Není to vaše vina. Neplač, nemůžu vidět ženské slzy." Zašeptal, a jeho smečka cítila, jak mu puká srdce. Takovou bolest, z něho ještě necítili. Takovou beznaděj, a takový žal.

Jeho Luna ho opustila. Utekla s mužem, kterého znala sotva pár dní. Nedokázal to pochopit, ani tomu uvěřit. Síla jeho pouta ho drtila tak, že se cítil jako v kleštích.

Označil si ji. Byla jeho, navždy, a miloval jí více, jak svůj život. A ona přesto, dokázala vše zahodit, jako mávnutím kouzelného proutku. Odepsala ho. Zradila. A vlastně mu tím řekla, že ho nemiluje, a nikdy nemilovala.

A měl teď pouze dvě možnosti. I jeho smečka to věděla. Hledat ji a přivézt ji domů třeba násilím, nebo ji nechat jít.

Na jeho rozhodnutí čekali všichni, i když cítili, jaké bude. Nikdy, by ji k ničemu nenutil. Ani k tomu, aby ho milovala. Raději zvolil svou pomalou smrt a trýzeň, než to, aby si ji k sobě připoutal násilím.

„Nechám ji jít," zašeptal a zvedl se ze svého místa u krbu. Přešel k francouzskému oknu, a ve dveřích se ještě otočil, „nemůžu ji nutit, aby mě milovala...., a ani nechci." Vydechl. Pak vyskočil na zahradu a změnil svoji podobu.

Za několik minut, pak zaslechli bolestné, žalostné a trýznivé vytí raněného vlka.