Avram se do své Luny označil. Jeho pouto bylo nezlomné. Byl na svou Lunu napojen na sto procent a cítil vše, co ona. Miloval ji. A miloval ji tak, jak si sám ani nikdy nedokázal představit.

Co ho ale trápilo a co cítil, bylo, že ona stále ještě nebyla na něj napojena tak, jak by měla. Cítila k němu cosi, ale bylo to málo. Potřeboval víc. Muselo to být víc. Stejné, jako cítil on.

I on totiž věděl, že pakliže by při rituálu zrození zaváhala, zemřel by. Ne ona, ale on. To jeho, by síla jeho pouta roztrhala na kusy.

Přitahovalo ho to k ní. Cítil nesmírnou touhu, a kdykoliv byl v její přítomnosti, ještě více zesílila. Její vůně, byla jako jeho afrodisiakum, a trpěl čím, dál tím více. Rozhodl se ale, že ji dá čas.

„Dám ti tolik času, kolik potřebuješ." Řekl ji, a jen jeho smečka věděla, kolik ho stálo toto rozhodnutí. Však nebyl člověk, byl vlk a ten svou Lunu potřeboval k životu, jako vzduch, nebo vodu.

Svolil dokonce, že počká, a až sama bude připravena, že teprve po té, se může nastěhovat do jeho pokoje. A už jen to, bylo něco, co značilo nesmírnou sílu, kterou tento Alfa měl. Však byl do ní označen, a to znamenalo, že mu patří. Měla sdílet jeho lože bez podmínek, a on ji přesto dal čas. I když věděl, že bude trpět.

Jeho posilovna byla jediným jeho útočištěm, kde snažil se svou touhu zkrotit. A Luna pomalu, den za dnem, k němu pociťovala víc a víc.

Nebylo dne, aby ji nepřinesl kytici, těch nejkrásnějších květin. Aby ji nekoupil dárek, nebo se jí nesnažil nějak potěšit. Nebylo nic, co by své Luně odmítl, a přitom na ni netlačil. Čekal. A doufal, že si ho jednou zamiluje tak, jak si zaslouží.

A jeho smečka poznala a cítila, že se jejich Luna pomalu do svého Alfy zamilovávala. Pouto, které pociťovala od samého začátku, a které ji k němu táhlo, bylo čím dál silnější. I ona, v jeho přítomnosti zapomínala dýchat. Třásla se, kdykoliv se k ní přiblížil a pocity které měla, když byli spolu, znamenali jediné, láska.

Všichni to poznali, a doufali, že konečně jejich Alfa najde svůj klid. Že konečně svou Lunu sevře ve svém náručí a ve své posteli, tak, jak se patří.

Mohl to udělat už dávno, ale nebyl by to on. On chtěl lásku pravou a nevynucenou. Ryzí a opravdovou, a proto své Luně dal tolik času, kolik chtěla. A právě tato jeho síla přesvědčila mocnáře o tom, že jsou na správné cestě.

Něco takového, by žádný vlk jen tak nedokázal. Trýzeň, která postihovala jeho tělo, by mu to nedovolila. Ani příroda, která jim velela dělat to, co bylo v jejich genech.

I mocnáři cítili, že Avramova Luna, se do něj pomalu zamilovala. Potřebovali ale důkaz. Potřebovali víc. Ona jako člověk, byla totiž proti němu zranitelná. Mohla pochybit, a pak by bylo pozdě.

U vlka to bylo dané. Vlk našel svou družku, a nic na světě, by ho nedokázalo přesvědčit už o opaku, a o tom, aby ji přestal milovat. Za to u ní....

Přistoupili tedy k nejtěžší zkoušce, která měla sílu Lunina pouta, a její lásky potvrdit. Odvolali Avrama, Ralpha, Iana i Davida do Siosu.

A u dveří Avramova domu, se jednoho dne objevil okouzlující a neodolatelný muž. Clamexas.