„Avram Farchild Dirtwarden, se právě označil do své Luny." Pronesl Beled do ticha chrámu a podíval se na druhé dva mocnáře.

Čekali na to tak dlouho, a jejich úkolem bylo, Avrama na sto procent připravit k tomu, aby mohl vládnout. Musel být ovšem stoprocentně připravený.

Avram neměl ani ponětí o tom, čím pro ně byl. Neměl ani páru o tom, že se narodil jako budoucí vládce Lykantropů. A potřebovali, aby to tak zůstalo, do samotného konce.

„Ještě stále, je ale na začátku své cesty," řekl zamyšleně Slain, „jarní slunovrat nastane až za šest měsíců. A za tu dobu..." pokrčil rameny.

„Co máš na mysli, Slaine?" zamračil se Nechtach. Nelíbilo se mu, kam jeho mysl směřuje, ale věděl, že s tím nedokáže nic udělat. Bylo to nezbytné.

Avram za šest měsíců, v den úplňku o jarní rovnodennosti, zpečetí své pouto se svojí Lunou navždy.

V Měsíční jeskyni, svou Lunu o půlnoci, za pomoci paprsků měsíce, a za přítomnosti mocnářů, svou Lunu přemění na svou vlčici v rituálu zrození. Už jen tím, by mělo být zpečetěno jejich pouto navěky.

Ovšem mocnáři dostali strach. A dostali ho právem. Onen rituál, již kdysi jeden z nich, mocný Nechtach podstoupil. To on, se měl stát vládcem Lykantropů, ale jeho Luna selhala.

Nepřipoutala se k němu a jednoho dne ho opustila. Ačkoliv ji označil. Ačkoliv ji v rituálu zrození přeměnil, jejich pouto nebylo dostatečné. Mocnáři již pochyby měli ovšem dříve, než zmizela. A proto také stejné chybě, chtěli protentokrát předejít.

Bylo totiž nutné, aby jejich láska byla bezpodmínečná. Z Avramovi strany pochyby neměli, ale ze strany Luny, ano. A to právě proto, že byla člověk. A jako člověk chybovala.

Potřebovali, aby se kruh uzavřel. Dalo by se říci, že zatím byli na půl cesty. Avramovo pouto k ní, bylo nesporné, ale muselo být takové, i to její.

„Myslím, že nastal čas pro Clamexase." Řekl Beled a Nechtach vztekle praštil pěstí do stolu.

„Nechci, aby můj syn musel projít stejnou bolestí, jako já!" zařval vztekle, „co provedl Clamexas s mojí Lunou? Vy nejlépe víte, co Pokušitel dokáže!"

„Právě proto, Nechtachu!" přikývl Slain, „právě proto, že to víme, a chceme předejít ještě něčemu horšímu, než se stalo tehdy." Na moment se odmlčel, a čekal, než se Nechtach uklidní.

„Tvůj syn, je stokrát silnější, než ty. A stokrát silněji se zamiloval. Silněji se připoutal, ke své Luně. Kdybychom to nechali dojít tak daleko jako tehdy, on, by to na rozdíl od tebe, neměl možnost přežít. Musíme jí zkoušce podrobit dříve, než dojde k rituálu zrození. Pak..., pakliže by selhala, tvůj syn by zemřel."

Nechtach zprudka vydechl. Měli pravdu, věděl to. Bylo lepší, Christal předhodit Clamexasovy nyní, než po té zjistit, že je pozdě.

Potřebovali vědět, že i ona Avrama opravdu miluje. Že není nic, co by ji dokázalo přesvědčit o opaku. Že není nikdo, kdo by ošálil její srdce a mysl. Že je její láska silná a bezpodmínečná, jako Avramova.

Teprve tehdy, hodlali mocnáři svolit k rituálu zrození. Kdyby to totiž bylo naopak, a ona selhala, síla Avramova pouta, by ho roztrhala na kusy.

„Dobrá." Zašeptal Nechtach, ale jeho srdce ho bolelo víc, než si dokázal připustit. Věděl totiž, že i kdyby Christal nakonec obstála, jeho syna čeká bolest.

A měl strach. Však Clamexas, neboli Pokušitel, byl nepředvídatelný. Lykantrop, pod vládou mocnářů, vládl svým uměním jazyka, svou myslí, svým šarmem a schopnostmi. Dokázal obrátit ateistu na víru. Přesvědčit němého, že umí mluvit. A hluchého, že může slyšet. A co bylo nejhorší, to vše posvěceno, z míst nejvyšších.