„A..., ale...musím se vrátit ke svému otci," zašeptala Christal, „musím se vrátit domů. Již je mi lépe a..." S nadějí zapátrala v Avramově tváři. 

Byl tak blízko, že cítila jeho dech na tváři. Jeho vůni, ze které se jí skoro točila hlava. Nedokázala to sama pochopit, ale nic z toho, co jí řekl, ji nevyděsilo. Ani co by se za nehet vešlo. 

Ano, jako vlk byl ohromný a děsivý, ale ani trochu se ho nebála. A vlastně ji ani nepřekvapilo, že je ve vlčím doupěti.

 Už od samého začátku, se tu cítila jako doma. Jakoby teprve přišla domů. Tak, kam patří.

 Přitahovalo ji to k němu. Když si vzpomněla na jejich milování, zvýšil se jí tep a mezi nohama, rozlilo se jí takové to příjemné teplo. Jedna její část, tak nesmírně toužila po tom, být s ním. Toužila po něm. Ale ta druhá, jakoby se vzpírala realitě a tomu, co je nevyhnutelné. 

„Tady jsi doma, Luno," vydechl Avram, „vedle mě, je tvé místo. Po mém boku. Postarám se o tvého otce. Slibuji. Máš mé slovo. Ale věř, že patříš ke mně. Do mé náruče. Do mé postele. Patříš do mého života, a nemůžu se tě vzdát, i kdybych chtěl." 

Christal zalapala po dechu. Na moment zavřela oči a zatřásla hlavou k odporu. Chtěla se mu vzepřít. Chtěla mu říci, že to není možné. Chtěla se od něj odvrátit a utéct, když ale otevřela oči, a setkala se s jeho neuvěřitelně modrým pohledem, nedokázala to. 

Polkla, když její oči znovu zabloudily k jeho hrudi. K jeho mohutné hrudi, která byla tak blízko, a ve které se cítila tak drobná a nicotná. Tak v bezpečí. Cítila se tak, jak ještě nikdy nepoznala, když ji svíral ve svém náručí. 

„A..., Avrame, já..." vydechla, sotva popadajíc dech. A když vztáhl ruku a pohladil ji po tváři, celá se roztřásla. Touhou. Tak neskutečnou a mocnou, a nedokázala tomu zabránit. Najednou před očima zas a znovu viděla vše, co s ní dělal. Cítila, jak ji líbal a hladil. 

„Já..., já nechci..." zavzlykala, ale Avram slyšel její myšlenky. Tušil její pocity. 

„Nebraň se mi, Luno," dostal ze sebe ztěžka, stále držíc její tvář v dlaních, „nebraň se sobě. Prosím. Potřebuji tě. A ty potřebuješ mě."

 Znovu zatřásla hlavou k odporu. Ale byl to její poslední pokus o vzdor. Dívala se z několika málo centimetrů do jeho očí a s tlukoucím srdcem sledovala, jak se sklání k jejím ústům. Toužebně vydechla, když se jejich rty setkali a automaticky mu vpletly prsty do vlasů. 

Avram spokojeně zabručel do jejích úst, a začal ji líbat jako zběsilý. Pak se od ní zadýchaně odtáhl a zadíval se jí do očí.

 „Luno..., potřebuji si tě označit," vydechl ztěžka, „dovolíš mi to? Potřebuji, abys nosila moji značku. Aby každý vlk v okruhu stovky kilometrů věděl, že jsi moje. Jenom moje! Dovolíš mi to?"