Když se Avram vrátil, jeho smečka na něj čekala v obývacím pokoji. Už se pomalu rozednívalo, když vešel francouzským oknem do pokoje. Seděli okolo krbu a na jedné z pohovek, zachumlaná do deky, spala Christal.

Jen přehlédl všechny přítomné a přiklekl u jejího lůžka. Dlouhou dobu se na ni jen díval, pak ji něžně pohladil po tváři.

„Avrame?" nevydržela to Chloe, když se konečně postavil, „co říkali?"

„Nic, co bych kruci nevěděl!" zabručel a přijmul od Ralpha skleničku whisky. „Toto je vaše Luna. Moje Luna." Zašeptal a kopl ji do sebe.

Všichni věděli, co znamená to, že je jeho Luna lidská dívka. Musel ji přeměnit. Musel absolvovat rituál zrození. Ale k něčemu takovému, bylo nutné, aby si ji nejprve označil. Musela přijmout jeho značku.

On se ke své Luně již připoutal, ale aby se kruh uzavřel, a i ona, přijmula jeho, muselo dojít k rituálu. Musel v ní probudit vlčici, aby i ona se mohla k němu připoutat.

Byl tady ovšem problém. Bylo sice nesporné, že je to ona. Cítila k němu zvláštní pouto a přitažlivost. Táhlo ji to k němu, potřebovala ho, ale stále byla pouze lidská bytost. Obyčejný člověk, který dělá chyby. Nebyla s ním svázaná, a onen rituál, ji mohl ohrozit.

Nesměla zaváhat. Nesměla mít pochybnosti. Musela Alfu bezpodmínečně milovat, a být si tím stoprocentně jistá. Ani závan pochybností. Ani náznak sebemenší nejistoty, nesměl halit její srdce. Jenže právě z toho, měl Avram strach.

Jen jednou jedinkrát za dlouhou existenci Lykantropů se stalo, aby Alfa našel svou Lunu mezi lidmi. Jen jednou za tu dobu, vzešla Luna z lidské dívky. Jeho matka.

Nechtachova Luna, která ovšem nebyla na rituál připravena. Přežila sice, a porodila Nechtachovy čtyři dědice, ale selhala. Kruh mezi Nechtachem a jeho Lunou se nikdy neuzavřel, a ona se k němu nepřipoutala.

A když jednoho dne zmizela, Nechtach žalem málem zemřel. On, byl na rozdíl od ní, k ní připoután, a trvalo několik desetiletí, než se dokázal alespoň trochu vzpamatovat. Nikdy nezapomněl, ale jeho úřad mocnáře, mu alespoň maličko pomohl zapomenout.

„Ona to zvládne," zašeptala Chloe a přisedla vedle Avrama, „je silná. My všichni to cítíme," sevřela jeho dlaň ve své, „přeci jak se zachovala, když ještě ani nevěděla, kdo jsi. Věřila ti. Snažila se tě uklidnit, Avrame." Avram stisk její ruky opětoval. Povzdechl si.

Doufal stejně, jako jeho smečka, že je jeho Luna dost silná. Ale stejně slabý náznak pochybností a strachu, hlodal v jeho hlavě.

Vůbec si nedovedl představit, že by o ni přišel. Teď, když ji konečně našel. Pouto, které k ní cítil, bylo tak silné, jak si ani neuměl představit.

Jen pouhá její vůně ho srážela na kolena. Chtěl ji mít u sebe. Stále a bez přestání. Potřeboval ji a potřeboval ji tak moc, až ho to děsilo.

Jakoby se všechny buňky v jeho těle, i jeho mysl, napojila na ty její, a nedokázal myslet na nic jiného. Cítil vše, co ona. Četl její touhy a myšlenky. A měl strach. Hrozný strach.

Snad nějaké pouto cítila. Snad ji vzrušoval a nedokázala mu odolat, ale ještě si nepřipustila, že by ho milovala. Že by mohla milovat Lykantropa.