„A..., Avrame." Zašeptala, když náhle zvedl hlavu a zabořil do ní své modré oči. Pomalu, jako šelma před útokem, se začal zvedat. Christal polkla, ale v krku, jakoby měla knedlík. Zalapala po dechu, ale již ze sebe nevydala hlásku.

 Postavil se v celé své kráse a Christal se podlomily kolena. Jedním trhnutím, ze sebe strhl své tričko a zhluboka se nadechl. Vypadal nebezpečně. S mírně předkloněnou hlavou a nahrbeným hřbetem ji ladným a pomalým krokem šelmy obkroužil. 

Pohyboval se kolem ní v těsné blízkosti a zhluboka nasával vzduch. Christal stála bez hnutí, třásla se, a sledovala to divadlo. Ale netřásla se strachy. Ač si to nechtěla přiznat, vzrušoval ji. Vzrušovalo ji všechno, co dělal. 

Stále kolem ní kroužil dokolečka a větřil. Christal zavřela oči, ve snaze nestydět se sama před sebou. Však co dělal, nezasvěcený pozorovatel by označil za zvrhlé, nebo při nejmenším podivné.

 Ona ale věděla, že nyní, ač v lidské podobě, kolem ní kroužil vlk. Kroužil stále kolem ní a očichával její tělo. 

Cítila, jak čichá k jejím vlasům, břichu, kolenům. Jak přičichl k jejímu krku a podpaždí. Jak zakňučel, když se přiblížil k jejímu rozkroku. Očichal její záda a zátylek, a když čichl k jejím hýždím, skoro vykřikla.

 Stála bez hnutí, třásla se a zhluboka oddychovala. Bylo to poprvé, kdy ji nějaký muž viděl nahou. Poprvé, kdy na ni vůbec nějaký muž sáhl. Poprvé, kdy věděla co se stane a nechtěla tomu zabránit. Nevěděla proč, ale bylo to tak. 

Věděla, ale jedno, že tento lykantrop, toužil si vzít její panenství. A opravdu tomu tak bylo.

 Poznal, že je panna. Poznal, že toto krásné tělo, je ještě zcela nedotčeno. Cítil to. Jeho vlk, již zcela převzal svou vládu a toužil po ní. A to tak moc, jak ještě nikdy nepoznal. 

Její vůně byla něco, co zcela ovládlo jeho mysl. Potřeboval zabořit svůj nos mezi její pysky a přesvědčit se o tom, že ho jeho smysly neklamou. Nepřestával kolem ní kroužit a opájet se její vůní. A bylo to poprvé, kdy se takto cítil. Ještě nikdy se necítil tak, jako teď. 

Při svém dlouhém a skoro nekonečném hledání Luny, se v jeho náručí vystřídalo tolik žen, že by to nespočítal. Ale nikdy se jeho vlk neprobudil. Vždy ukojil jen svou lidskou stránku své podstaty, ale jeho vlk zůstal nenasycen. 

Zato nyní, po ní toužil tak, až to nedokázal snést. Ale i přesto, že již nad ním zcela převzal svou vládu, ho dokázal ještě krotit. Příroda mu totiž velela jediné. Ukojit svůj neukojený chtíč. Ale lidská stránka v něm a něco, co nedokázal popsat, mu říkalo, že ona potřebuje víc. Byla výjimečná, to bylo jisté, jinak by jeho vlka nikdy neprobudila. 

„Avrame." Ozval se její hlas, který ho maličko rozptýlil. Zavrčel a vzpřímil se proti ní. Popadl ji, až vykřikla a odnesl ji na prostranství porostlé mechem a osvětlené měsícem. 

Položil ji do měkké trávy a přehlédl její tělo. Byla tak nádherná, že se neubránil zakňučení. Pak zvrátil hlavu, a z jeho hrdla se vydralo zoufalé a naléhavé vytí. 

Když se na ní pak podíval, jeho oči zářily, jak hvězdy nad jeho hlavou. Už nechtěl čekat. Nemohl, a ani nechtěl. 

Přiklekl k ní a roztáhl její nohy. Vztekle zavrčel, když ucítil, že se pokusila mu v tom zabránit. Ale bylo to jen její poslední vzepření, kterého byla schopna. Když po té, zuřivě zabořil hlavu, mezi její nohy zvláčněla jak hadrová panenka, v jeho rukách. 

Zabořil svůj nos mezi její pysky a zhluboka se nadechl. Pak ještě několikrát, a o mnoho zoufaleji. Nedokázal si to vysvětlit, ale její vůně, jakoby ho celého prostoupila. Jakoby mu zalezla až do morku kostí. 

Jazykem přejel po jejím přirození, a když se vzepjala jako luk proti němu, přidal na intenzitě. Lízal její pysky a celý její klín, jako šílený. Nebo spíše jako vlk, kterým byl. Jako zvíře, které ochutnává svou vlčici, a zjišťuje, zda právě ona, je hodna toho, aby se s ní pářil.

 Křečovitě svíral její stehna svými prsty, doširoka rozevíral její nohy a zoufale kroužil svým jazykem mezi jejíma nohama. Zhluboka oddychoval, neustále větřil a stále beznadějně kňučel do jejího lůna. 

Potřeboval ji ochutnat. Její milostnou šťávu a chuť, která by mu snad řekla víc. Když se pak pod jeho počínáním roztřásla, přisál se tak, aby každičká kapička, skončila na jeho jazyku. Polkl její touhu a celý se roztřásl. Každá buňka v jeho těle, jakoby explodovala. 

Vzpřímil se, zvrátil hlavu a jeho vytí, bylo náhle tak neskutečné, mohutné a silné, že ani jeho smečka nemohla ho přeslechnout. 

Pak sklonil hlavu a setkal se s jejím pohledem. Oči mu plály a sotva popadal dech. Klečel mezi jejíma nohama, díval se na ni, a věděl, že mu už nic nedokáže zabránit v tom, si ji vzít. 

Sáhl ke svému opasku a jedním trhnutím, ho uvolnil. Vysvobodil svůj pulsující úd a zalehl ji svým tělem. Ještě jednou se jí podíval do očí a zakňučel, když viděl v nich to, co by tam mělo být. 

Pak přirazil. Jedním mocným trhnutím své pánve, se s ní spojil. Vykřikla, a on s veškerým sebezapřením své druhé podstaty čekal, až se její tělo jemu přizpůsobí.

Pak se začal zuřivě pohybovat. Držel její nohy ve svých rukou a zběsile přirážel. Divoce a naléhavě. Zoufale. 

A když i on, se roztřásl v návalu vyvrcholení, pustil její nohy a s neuvěřením se zadíval na dívku pod sebou. 

Cítil její pocity. Každičký záchvěv její mysli. Cítil vše, co se v ní odehrává. 

„Luno." Zašeptal, a po tváři mu skanula slza.