„Můj bože!" vydechla Christal, když ji vlk sesadil ze svých zad u jezera v horách. Pohled, který se jí právě naskytl, byl uchvacující. Úplněk osvěcoval hladinu a odrážel se na ní tisíci blikajícími světly. 

Připadala si najednou jako v pohádce. Atmosféra okamžiku a toho místa, ji úplně nechala zapomenout na to, že se vlastně nachází v horách. Sama, s nadrženým lykatropem a je skoro nahá.

 „Takovou nádheru, jsem ještě neviděla." Zašeptala zasněně. A teprve po chvíli si uvědomila, že onen ohromný vlk, stojí za ní.

 Váhavě se otočila. Stál pár kroků od ní a díval se na ni. Byl ohromný, to musela uznat, a jistě by se měla bát, ale ke svému údivu, tomu tak nebylo. Jakoby ji něco říkalo, že ublížit ji nechce. Zadívala se do těch neuvěřitelně modrých očí a nevěřícně zatřásla hlavou. 

„Avrame?" řekla váhavě, a jeho oči zaplanuly. Naklonil hlavu na stranu a zavětřil. 

„Nemám strach," polkla, když se přiblížil až k ní, „vím, že bys mi neublížil," pokračovala statečně, ale trochu se třásla, „co..., co ode mě chceš?" vydechla, a tehdy se vlk zhluboka nadechl a přičichl k jejímu tělu. 

Její nohy, jakoby rázem přirostli k zemi. Nedokázala se ani hnout. Zavřela oči, a čekala. Pak ucítila, jak se jí něčí horké prsty dotkli v místech zapínání její podprsenky. 

Otevřela oči, a setkala se s Avramovým pohledem. Už ve své lidské podobě, stál tak blízko ní, že se jí lehce dotýkal. Díval se jí do tváře a přitom pomalu stahoval její podprsenku z jejích zad. Odhodil ji stranou a zprudka vydechl. 

Když se zadíval na její prsa, všimla si, že se mu zvýšil dech. Ona se však stále nedokázala ani hnout. Bylo jisté, že mu dalo hodně sebeovládání, aby se na ni nevrhl jako zvíře.

 Beze slova poklekl k jejím nohám a pomalu, skoro mučivě pomaličku, stahoval její kalhotky. Vystoupila z onoho titěrného kousku prádla a čekala. Její dech si už nezadal s jeho. 

„Avrame..., já..." zašeptala potichu, ale jistě ji slyšel. Klečel stále na zemi u jejích nohou, a snažil se trochu zkrotit svého vlka v sobě. Zhluboka oddychoval, s hlavou skloněnou k zemi a prsty zarytými do země. 

 Christal sklonila hlavu a zadívala se na jeho skloněná záda. Tak moc se snažil svého vlka krotit. Moc toho o této rase nevěděla, ale bylo ji jasné, že to dělá, jen kvůli ní. Že kdyby chtěl, nebral by na ni přec žádné ohledy. Však predátor byl on, a ona pouhá kořist. 

Nedokázala to pochopit, a sama byla překvapena, ze své reakce, ale vůbec se ho nebála. Naopak. Zjištěním toho, čím opravdu je, jí všechno dalo konečně nějaký smysl. 

A měla pocit, jakoby si její tělo dělalo samo, co chce. Jeho vůně ji tak dráždila a pohled na jeho dokonalé tělo, ji celou rozechvíval. Dokonce se jí zdálo, jakoby se dokázala vžít do toho, co prožívá. Místo aby ho nenáviděla a soudila za to, že ji sem odnesl za pouze jedním a jediným účelem, který i jí, byl jasný, ho chápala. 

Jakoby místo odsouzení, cítila lítost z toho, že musí prožívat taková muka. Že musí trpět pro svou neukojenou tuhu v její přítomnosti, a bylo jí ho líto. 

Nevěřícně zatřásla hlavou nad tím, kde se zrovna v její hlavě, vzalo něco takového. Jakási neznámá moudrost a pochopení k něčemu, co vůbec neznala. O čem nic nevěděla, a přesto měla pocit, jakoby toho měla být součástí. 

Byla zcela nahá, u jejích nohou klečel nejkrásnější chlap, jakého kdy viděla, a který se touhou k ní skoro nedokáže ovládat. To zjištění a víra v to, by ji měla děsit, ale bylo tomu naopak.

 Vzrušoval ji. Srdce ji bušilo v jeho přítomnosti jako splašené.