Avram zaváhal. Křečovitě svíral opěradla, klečíc nad ní a zhluboka oddychoval. Tak moc se snažil v sobě svého vlka udržet, ale bylo to těžké. Vlastně skoro nemožné. 

On to ještě nevěděl, ale byla to jeho Luna, a to znamenalo jediné. Nikdy ji nedokáže odolat, ať bude dělat cokoliv. Byla jeho druhá polovička, a bylo právě na ni, aby jeho vlka usměrnila. To ona, musela udávat hranice a naučit ho ovládat se. 

Jeho vlk cítil to spojení, na rozdíl od jeho lidské stránky a proto se tak bouřil. Bylo to již moc dlouho, co Avram hledal svoji Lunu, a každý vlk potřebuje svou družku. A proto také jeho nevybouřená touha, byla ještě naléhavější. 

Vlčí láska byla věčná. Opravdová a bez předsudků. Lykantropové své družky milovali bez podmínek a v jejich chování, vždy převládala jejich vlčí podstata. Přírodu prostě nedokázali oklamat.

 Když svou druhu polovičku našli, milovali ji až do skonání věků. A tak jak příroda velí a jejich převládající zvířecí pudy, svou touhu a lásku také projevovali. Pro ně, něco takového, jako jejich nejsilnější vjem čich, byl zásadní. 

Přišlo jim zcela normální, že svou družku očichávají. Byla to jejich přirozenost. Dokonce je neomezovalo ani to, když nebyli sami. Pud převládal a pro ně to bylo přirozené. Necítily stud ani zábrany, si svou družku vzít kdekoliv a za jakékoliv situace, když svou touhu pocítily.

 Zrovna tak, jako zvířata je necítily. Však jím na půl byl. Bylo ale na ní, aby jeho vlka dokázala usměrnit. Aby mu stanovila pravidla a krotila jeho touhu.

I Avramovi bratři se učily stejně, jako on, když své ženy poznaly. Nikdy nebudou jako lidé, zdrženlivý a stydlivý a vždy budou bez zábran svou lásku projevovat. Ale dokážou se časem naučit ji ovládat a krotit. 

Avram se zhluboka nadechl a dřevo na opěradlech křesla, pod jeho sevřením zapraskalo. Slabě zakňučel, když se podíval do Christalininých očí. Ona se ale jen lehce usmála. Dávala mu tak najevo, že smí.

 Poznala, že jinak by znovu utekl a již by ho nedokázala přimět k tomu, aby se jí otevřel. Nedokázala to sama pochopit, ale najednou věděla, že dělá správně. 

Ještě chvíli váhal, pak ale zavětřil a sklonil svoji hlavu. Pak pomalu začal očichávat její tělo. Přičichl k jejímu obličeji a ona omámeně zavřela oči. Však i jeho vůně byla tak neskutečná, až se jí točila hlava. 

Jeho dech nabýval na intenzitě a jeho výdechy byli čím dál více naléhavější. Slabými vdechy očuchal celé její tělo. Celou její hruď, ruce a břicho. Pak se zastavil nad jejím klínem.

 Christal automaticky sevřela křečovitě nohy. Zvedl hlavu, a když se podívala do jeho modrých, zoufalých očí, rozbušilo se jí srdce. Ty oči. Ty oči již někdy viděla. 

Zamrkala a povzdechla si. Povolila své křečovité sevření a Avram poznal, že smí. Lehce roztáhl její nohy a tehdy zakňučel nahlas a naléhavěji. Pod svou noční košilkou byla nahá a jemu se naskytl stejný pohled, jako tenkrát u jezera.

 Sklonil hlavu a zabořil svůj nos, mezi její stehna. Zhluboka se nadechl a pak ještě několikrát. Ta vůně ho tak lákala, že se všechny jeho chlupy postavily do pozoru. Tak neskutečnou touhu, ještě nepoznal. 

Jazykem přejel po jejím přirození a znovu zakňučel. Její chuť byla tak omamná, že měl co dělat, aby si ji hned a na místě nevzal. 

Christal poznala, v jak neskutečné křeči se zrovna nachází. Pevně svíral opěradla, skloněn mezi jejími stehna a třásl se po celém těle. Dýchal zhluboka a nahlas a jeho sténavé kňučení, bylo čím dál naléhavější. 

„Avrame," zašeptala a vzala jeho tvář, do svých dlaní, „Avrame. Je to v pořádku." Použila jeho slova, dívajíc se mu zpříma do očí. Zamrkal a ještě několikrát se zhluboka nadechl. 

„Dobrou noc, Christal." Vydechl, ale bylo znát, že ho to stojí všechny jeho síly. Pak se zvedl, ještě jednou se jí podíval do očí a zmizel.