Uběhly tři dny, a Avram se ještě nevrátil. A Christal se cítila hrozně. Nikdo sice nic neřekl, ale ona cítila výčitky. 

Byla přesvědčena, že ho ranila její slova. Nejraději by si nafackovala, při představě, jak se zachovala. Byla v jeho domě. Starali se o ni, jakoby k nim patřila a ona se zachová takto. Jak malá, rozmazlená holka. 

I když o tom již nikdo nemluvil, stejně poznala, že mají o něj starosti, a že je stále její slova mrzí. Chtěla se mu omluvit. Potřebovala to, protože přeci taková nebyla. A nyní se cítila, jak obyčejná povrchní a nafoukaná fňukna. 

Byla již noc, a ona jako pokaždé, nemoha spát. Stále na to myslela. Seskočila z postele, natáhla si na svou krátkou, bílou noční košilku, kterou dostala od Chloe župan a zaklesla se do berlí. Nakonec si je vyfňukala, i když všichni tvrdili, že není pro ně problém, ji nosit, a zamířila do kuchyně.

 Byla tma, neviděla na krok před sebe, když vstoupila do dveří, ale nikde nemohla nahmatat vypínač. Zamířila tedy rovnou k ledničce, vedle dveří.

Nemohla vědět, že kousek od ní, opřen o stůl, stál zrovna Avram a pozoroval ji. On, na rozdíl od ní viděl, jakoby byl den. Měl sto chutí se otočit a zmizet, ale nakonec si to rozmyslel. Nebo spíše jeho vlk, mu to nedovolil. 

Christal otevřela ledničku a vykřikla. Světlo z lednice osvítilo místnost, i postavu kousek od ní. Její berle spadli na zem a ona zavrávorala. 

„Kruci!" zaklel Avram a chytil ji do náručí. Christal vůbec nechápala, jak se k ní tak rychle mohl dostat. Zachytil ji, ještě než spadla na zem a posadil ji na židli. Pak se otočil, podal ji berle a zamířil ke dveřím. 

„Počkejte!" vykřikla a rozbušilo se jí srdce. Evidentně chtěl beze slova odejít. Zastavil se v pohybu, ale neotočil se. 

„Já..., neodcházejte, prosím," vykoktala, „chtěla jsem..., chtěla jsem se vám omluvit." Vyhrkla a zadívala se na jeho záda. 

Chvíli stál bez hnutí, jakoby si rozmýšlel, co udělá. Na moment i dostala strach, že její omluvu nepřijme a uteče, ale nakonec se na ní otočil. Polkla, když se jeho nádherné, modré oči zabodli do těch jejích.

 „O..., omlouvám se, já..." zašeptala, když nic neříkal. Měla pocit, že má srdce až v krku, „ne..., nemyslela jsem to tak. Jen mě trochu vaše zvláštní..." sklopila zrak. Nedokázala se na něj dívat, aniž by se jí nezvýšil tep.

 Byl tak, jak ho viděla naposledy. V oněch černých kalhotách, bos a do půl těla nahý. Jen přikývl, ale v jeho očích, poznala bolest. Ale to sakra nechtěla.

Znovu se hnul k odchodu. Skoro ji to vyděsilo. Cítila, že musí ještě něco říci. Cokoliv, jen aby věděl, že taková není. Že to byl opravdu jen její momentální zkrat. 

„Tak počkejte přeci!" vykřikla skoro zoufale, „vážně taková nejsem! Nevím, co to do mě vjelo. Já..., nevadí mi, jak se chováte! Nechci, abyste se mi stranil kvůli vašemu..., vašemu..." do očí jí vstoupili slzy. Nechtěla říci „postižení", ale nevěděla, jak to nazvat. Skryla svou tvář do dlaní, a rozplakala se naplno.

Avram si povzdechl. Ještě několik vteřin stál, a pak se hnul směrem k ní. Její slzy, ho tak ranily. Nejraději by ji přivinul do náručí a chlácholil ji tak dlouho, dokud by se neuklidnila. 

„Ženské slzy, je to jediné, co nedokáži snést," zašeptal a přiklekl k ní, „přijímám, vaší omluvu. Je to v pořádku. Chápu, že se vám zdám divný..." nedopověděl. 

Christal zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Jejich oči se setkaly, a oba se zhluboka nadechli. I Christal v jeho přítomnosti, skoro zapomínala dýchat. 

Všimla si, že se křečovitě chytil opěradel židle. Klečel u jejích nohou, křečovitě svíral opěradla a jeho dech, za čím dál více začínal stupňovat. Jeho oči znovu zaplanuly a dýchal stále výrazněji.

 Nasál vzduch a bylo jisté, že se drží vší silou, aby ji zase nezačal očichávat. Zpanikařila, když na něm poznala, že chce znovu utéct. 

„Neodcházejte! Prosím!" skoro zasténala, „nevadí mi to. Opravdu." Vydechla, a najednou ji došlo, že to snad tak i myslela. Sice ji představa, že ji znovu očichává, nebyla příjemná, ale chápala, že si nedokáže pomoci.