„Je to šílenec?!" vydechla Christal, když zmizel za dveřmi. Srdce jí bušilo jak splašené. Vážně nevěděla, co si o tom má myslet, ale přišlo ji zcela zřejmé, že není normální. 

Přejela pohledem všechny v pokoji, ale vůbec ji nepřipadalo, že by z jejího výroku, byli nadšení. Všichni seděli, ani se nehnuli a dívali se na ni. Polkla.

„Co se tady kruci děje?!" zamračila se, když nikdo neodpověděl, „takhle se přeci nechová normální člověk!" Byla tak rozčilená, že si ani neuvědomila, jak se nyní chová ona. Křičela, a máchala okolo sebe rukama. 

„Je to cvok, že ano? A vy mi to nechcete říci. Měli byste ho zavřít do klece! Však se chová jako nějaké zvíře, sakra!" Prskala okolo sebe jako kočka a pak náhle zmlkla.

 Nikdo z přítomných, se totiž stále ani nehnul. Dokonce se jí zdálo, že je její slova ranila. Polkla a trochu se zastyděla. Ian stojící u okna, zprudka vydechl, a pak se otočil do místnosti. 

„To máš pravdu," řekl tak smutným tónem hlasu, až to mrazilo, „člověk, se takhle nechová."

 Chloe vytryskli slzy do očí. Avram stál ve své vlčí podobě celou tu dobu pod oknem, a bolest kterou při jejích slovech pocítil, cítily i oni. 

Christal zalapala po dechu. Poznala, že přestřelila. Bylo ji najednou tak trapně a styděla se za sebe, ale už to nemohla vzít zpátky. 

„Já...," vykoktala, „nemyslela jsem to tak. Jen mě to vážně vykolejilo. Nestává se každý den, že by vás cizí chlap očichával jako pes," zatěkala očima z jednoho na druhého, „omlouvám se." Zašeptala a polkla, aby zahnala slzu, deroucí se jí do očí. 

„Nám se omlouvat nemusíš," řekla po chvíli Chloe a povzdechla si, „ale jemu." Pohodila hlavou k oknu. 

„On..., on to slyšel?" vydechla Christal. Došlo jí, že jistě nějakou poruchou trpí, a že se dle jeho útěku, za své postižení stydí. Udělalo se jí mdlo. Najednou si připadala hrozně. Nikdo přeci nemůže za svůj zdravotní stav. A její vystoupení, nebylo zrovna hodno jejího věku a rozumu. Zachovala se příšerně a chtělo se jí brečet. 

„Do..., dobře," vykoktala, „udělám to." Zakryla si tvář dlaní, a teprve když Chloe vedle ní přisedla a obejmula ji okolo ramen, zvedla hlavu. 

„Nic není tak, jak to na první pohled vypadá, Christal. Věř mi." Stiskla jí ruku. Tak ráda by ji řekla celou pravdu, ale nemohla.

Bylo to na Avramovi. To Avram ji musel říci, čím jsou. Ale nechápala, že ji to samotné nedojde. Však věděla, že lykantropové existují. Každý to věděl. Neproháněli se sice venku ve své vlčí podobě, ale na jejich existenci, si už lidstvo zvyklo. 

„Přijde doba, kdy tě jeho chování, bude vzrušovat." Zamrkala Chloe a Christal jen povytáhla obočí. Už se neodvážila oponovat, a raději mlčela. Ale silně o tom pochybovala. Však přeci by ji nevzrušovalo to, kdyby k ní čichal jak nějaký pes. Kdyby s kňučením očichával její přirození.