Nikdo v pokoji se ani nehnul. Všichni zůstali sedět, dívali se z jednoho na druhého a čekali.

 Oba dva, když se jejich pohledy setkali, zprudka vydechli. To jiskření mezi nimi. Ta neskutečná přitažlivost, kterou si ani jeden nechtěl připustit, byla zcela patrná. 

A i Christal, byla zřejmě překvapená, z toho, co cítí. Už jen při pohledu na něj poznali, že se jí zvýšil dech. Její tep i srdce, bušilo tak nahlas, že to slyšeli všichni v místnosti. 

Avram se přikrčil a zhluboka nasál vzduch. Předklonil hlavu dopředu a jeho bledě modré oči zaplanuly. Pohled, který na Christal upřel, ji zřejmě vyděsil, protože se opřela více do svého křesla. 

A když znovu zavětřil a pak pomalým krokem šelmy se k ní začal blížit, vypadalo to, že se Christal snad snaží vmáčknout do samotného opěradla. 

Po několika krocích, se Avram zastavil. Bylo znát, že se v něm pere jeho vlk, s jeho lidskou stránkou. Na moment to vypadalo, že se otočí a zmizí, ale jeho vlk, zřejmě zvítězil. 

Zavřel oči a zvrátil hlavu. Několikrát se zhluboka nadechl, jak se snažil svého vlka usměrnit. Ale bylo to marné. Její vůně a její blízká přítomnost, mu to nedovolila.

 Všem jeho chování přišlo normální. Znali důvod jeho chování, ne ale ona. S rozšířenýma očima, vpitá do křesla, se dívala na to představení. Připadalo jí, že se chová jako blázen. Byla přesvědčena, že ač je po fyzické stránce dokonalý, po psychické, má vážné problémy. 

Ustrašeně polkla, když se aniž by z ní spustil oči, k ní znovu pohnul. Vyděšeně vyskočila z křesla, a neuvědomila si, že má obvázanou nohu. Stále ji trochu bolela a nemohla došlápnout, a když udělala krok směrem k východu, zavrávorala, a po několika krocích, se svalila na pohovku.

 Jeho to zřejmě ale nevyvedlo z míry. Stále se k ní přibližoval, jako kdyby chtěl zaútočit. Zatěkala pohledem po tvářích všech přítomných, ale nikdo z nich se neměl k tomu, mu v tom zabránit.

 „Co..., co chcete?" vykoktala, ale neodpověděl. Našlapoval jako vlk a pomalu kroužil okolo ní. S mírně předkloněnou hlavou a přikrčen, se pohyboval tak pomalu a jistě, až dostala strach.

 Obešel několikrát okolo ní, a stále zhluboka nasával. Ještě před chvílí stál za ní, a cítila, jak čichá k jejím vlasům a náhle se zjevil před ní. Vykřikla, když se sklonil, nahrbil hřbet a jeho hlava se objevila pár centimetrů od ní.

„Ne..., není vám dobře?" vyhrkla vystrašeně. 

Předklonil se a uvěznil ji mezi svými pažemi. Byl tak blízko, že cítila jeho horký dech na tváři. Ale místo odpovědi jen zavrčel a začal ji znovu očichávat. 

Jenže tentokrát si ji držel, a ona se nemohla ani hnout. Zhluboka nasával vzduch a očichával její tělo. Od vlasů, přes tvář a břicho. 

Znovu zavrčel jako pes před útokem, když automaticky sevřela nohy. Zastavil se totiž nad jejím pasem, a ona si vzpomněla, co udělal naposledy. 

Na moment zvedl oči, aby ji zpražil naštvaným pohledem a zavrčel ještě jednou. Pak svými dlaněmi její nohy roztáhl a zhluboka se nadechl.

 „Ne!" vykřikla, „co to zase děláte? Jste cvok, nebo co?!" Ale jakoby ji neslyšel. Přiložil svůj nos mezi její stehna k bílé látce kalhotek a několikrát se nadechl. 

Jeho tělo se napnulo a zakňučel. Zadýchaně zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Pak zakňučel ještě jednou, postavil se a vzápětí vyběhl ze dveří.

Teprve nyní, všichni úlevně vydechli. Bylo jim jasné, že se ve své podobě vlka, bude do rána prohánět po horách. 

Zadívali se na vyděšenou a znechucenou dívku, která neměla páru, co se tady děje. Byla to ona. Jejich Luna.