Trvalo několik dní, než se Christal trochu zmátořila a než nabrala sil. Celou dobu ji nikdo ze smečky, nespustil z očí. Hlídali ji, ve dne v noci.

Avram se od ní pomalu ani nehnul, ale měl přeci jen povinnosti, které nemohl zanedbávat. Věděl ale, že se na svou smečku může stoprocentně spolehnout. Na noc si ji vždy přenesl do svého pokoje a ráno, když musel odejít za svými povinnostmi, ji přenesl na pohovku v obývacím pokoji.

Ve své posilovně, pak trávil veškerý volný čas, co měl. Její blízkost a vůně, nedali mu pokoje. A jeho pouto, které si k ní vytvořil, zapříčinilo své. A bylo to horší, než to bylo před tím.

Jestli po ní toužil dříve, když ještě nevěděl, že je to jeho Luna, tak teď to bylo stokrát mocnější. Potřeboval ji. A potřeboval si ji označit.

„Jsme tak rádi, že je ti již lépe, Christal." Pronesla Chloe směrem k Luně. Seděla zachumlaná v dece na pohovce, a evidentně se cítila lépe. Bylo to po několika dnech poprvé, kdy něco snědla, a kdy se jí nechtělo spát.

A když se otevřely dveře, a do pokoje vstoupil Avram s Ralphem v patách, všichni k němu vzhlédli. Byli zvědaví, na reakci jejich Luny. Však to mělo být poprvé, kdy byla při smyslech, od té doby, kdy se s ní spojil.

Avram vstoupil do místnosti, a její vůně, ho hned praštila do nosu. Zhluboka nasál vzduch. A když si všiml, že jeho Luna sedí na pohovce, rozbušilo se mu srdce.

„Lu..., Christal..." zašeptal. Sám nevěděl, jak bude jeho Luna reagovat, až ho uvidí. Přeci se všechno seběhlo tak rychle. Sotva zjistila, že on je Lykantrop, spojil se s ní, a od té doby nebyla ještě pořádně při smyslech.

Přistoupil k pohovce, sundal svoje sako a povolil si kravatu. Najednou mu bylo takové horko. Krev se mu vařila v žilách, a takový strach co teď, snad ještě nepocítil.

„Luno! To jsme rádi, že ses vzbudila." Usmál se Ralph, a Avram na něj hodil káravý pohled. Ona přeci ještě neměla tušení, čím se stala. Pro něj, i pro ně.

Překvapeně povytáhla obočí, a když zakotvil její pohled v Avramových modrých očích, zčervenala.

„Christal..., vydechl Avram a přiklekl před pohovku, „jsem tak rád, že je ti lépe." Zprudka vydechl, ve snaze se trochu ovládnout, ale veškerá jeho snaha, byla zcela marná. Jeho dech se začal zprudka zvyšovat, a bylo mu jasné, že ho jeho pouto, za chvíli úplně převálcuje.

„Je..., je mi dobře..." zašeptala, s očima upřenýma k Avramovým rukám. Začínal si totiž rozepínat knoflíčky košile, protože měl pocit, že se mu dostává čím dál tím méně vzduchu do plic.

Zamrkala, ale evidentně si nedokázala poručit, aby svůj zrak odvrátila. A když Avram svou košili konečně otevřel a její pohled spočinul na jeho vypracované hrudi, zalapala po dechu.

Její pohled sjel od jeho krku, až k véčku sbíhajícím se k opasku jeho kalhot. Zrudla až ke kořínkům vlasů, a její srdce se rozbušilo tak silně, že to slyšeli všichni v místnosti. Ani Avramovi, nemohla její reakce ujít.

„To je v pořádku, Christal," usmál se a vztáhl ruku k jejímu obličeji, „jsem na tom stejně, Christal." Nadzdvihl její bradu svým prstem, aby se mu podívala do očí. Zapátral v její tváři, a snažil se nějak zformulovat vše, co jí chtěl říci, a aby ji nevyděsil.

„Podívej se na mě Christal," zašeptal, a když se jejich oči setkaly, přejel prstem po její tváři, „máš ze mě strach?"

„Nemám." Zatřásla hlavou k odporu a Avramovi se viditelně ulevilo.

„To jsem rád. To jsem moc rád..." ztěžka dýchal. Na několik dlouhých sekund se jejich pohledy zaklesly do sebe.

„Jsem Lykantrop, Christal. My všichni jsme. A ty jsi nyní ve vlčím doupěti," udělal pomlku, aby dokázala vstřebat, co jí řekl, „jsem Alfa smečky, a ty víš, že bych ti nikdy neublížil?" povytáhl obočí, „víš to Christal?"

„Ano." Přikývla, jako ve snách.

„Tak dlouho jsem hledal svoji Lunu, Christal. Družku. Spřízněnou duši, kterou má každý vlk. Tak dlouho a beznadějně. Již jsem ani nedoufal. Trpěl jsem bez ní. Strádal. Nedokážeš si ani představit, jaká muka jsou pro vlka dni a noci, týdny, měsíce a roky bez své družky," znovu se na moment odmlčel, aby získal její pozornost, „bez tebe, Christal. Ty jsi moje družka. Moje Luna."