Když se Nathanael s Leonem vrátili domů, byl již skoro večer.

 Na jeho svatbě, byli přítomni snad všichni zástupci mafií, z celého světa. Však on, byl jedním z nejváženějších. Tudíž jednání s nimi, se trochu protáhlo. A hlavně jednání, s Cosa Vendetou. Kterému ovšem, ještě stále nebylo konec. 

„Blahopřeji, bratře," usmál se Leon, když vystoupili z auta před domem a obejmul ho, „teď už ti ji Condello nevezme. Je tvoje." 

On jediný věděl, co ho stálo Amandu uchránit, od sňatku s Carlo Codellem. Věděl, že jeho bratr, se do ní zamiloval již před lety, a chtěl ji získat pro sebe. Jenže Codello, nabyl stejného názoru. A tady se nejednalo o to, kdo si jejímu otci o ni řekl dříve, ale kdo byl silnější, a dokázal zaplatit víc.

 Nathanael vyplatil jejímu otci tolik peněz, že se mu o tom, nikdy ani nesnilo. A jednou tolik, Cosa Vendetě. 

Oba ale znali Condellovu zákeřnost. To, že ji nezískal, ho bude užírat, a dalo se očekávat, že se pokusí o nějakou zákeřnost.

 „Užij si svatební noc," mrkl na něj, když vstupovali do domu, „a buď na ni hodný." Usmál se. Oba věděli, o čem mluví. 

Když Nathanael vstoupil do pokoje, rozbušilo se mu srdce. Ještě nikdy, se necítil tak, jako teď. Připadal si jako panic, před svým prvním milováním. 

Po celém pokoji svítily svíčky a v krbu plál oheň. Hrála tlumená hudba. Věděl, že o to všechno, se postarala Suzan.

 Vzala si Amandu pod svá křídla. Připravila ji pro něho. Vykoupala. Namazala vonnou mastí a navlékla do nejerotičtějšího prádla, které osobně kupoval. 

Když vstoupil, Amanda seděla na posteli, a bylo znát, že je značně nervózní. Postavila se, a sklopila zrak. 

Nathanaelovy se rozbušilo srdce. Nikdy neviděl nic krásnějšího. Beze slova k ní přistoupil a třesoucí rukou, ji pohladil po tváři. 

„Dej mi pět minut, zlatíčko." Vydechl, a vřítil se do koupelny.

 Strhal ze sebe oblečení a skočil do sprchy. Pak si natáhl černý župan, a když se vrátil zpátky do pokoje, Amanda stále stála, na svém místě. 

Sklopila zrak a zčervenala, když se k ní přiblížil. Prsten jí nadzdvihl bradu, a zadíval se jí do očí.

 „Neměj strach," vydechl, „všechno bude konečně, jak má být. Jsi stvořená pro mě, Amando. Miluji tě. Již dlouho a beznadějně." Poslední slova, již vydechl do jejích úst.

 Naléhavě plenil její ústa, a když mu vpletla prsty do vlasů, vzal ji do náručí, a po té, ji položil na postel. Zadýchaně a ustrašeně, se na něj podívala. 

„Já..., Nathaniely..., nevím, co mám dělat. Já..." 

Jen se usmál. „O všechno se postarám, zlatíčko," zabručel, „všechno tě naučím. Věř mi."

 Seděl vedle ní na posteli a hltal ji pohledem. Prsty zkoumavě projížděl po jejím těle, schovaném do rudé krajkové podprsenky, červených kalhotek a podvazků. 

Třásli se mu ruce. Tak dlouho, čekal na tuto chvíli. Tak dlouho snil o tom, jak se s ní miluje. 

Pak ji bez jediného slova, začal pomalu svlékat. Zachvěla se, ale neřekla nic. 

A pro něj, to bylo jako, rozbalovat svůj nejkrásnější dárek.