Amanda stála v pokoji před zrcadlem a vyděšeně zírala na svůj obraz. Její svatební den byl tu, a ona dostala strach. 

Na sobě měla ty nejkrásnější šaty, jaké si vůbec, uměla představit. Celé bílé, vyšívané zlatem a posázené diamanty. Na hlavě měla zlatou korunku, a v ruce květy bílé růže. 

„Mám strach, Suzan." Zašeptala směrem k ní. Docela si ji za těch pár dní oblíbila. 

„Nemusíš," chytla ji za ruku, „věř mi. Nathanael, bude dobrý manžel. Znám ho déle než ty, a věř mi, že i bulvární plátky, občas přehánějí. Oba bratři, mají hodně společného, Amando. Vášeň. Horkou krev. A když milují, tak naplno. Z celého srdce. Nebudeš ani na moment pochybovat, že si pro něj ta jediná na světě. Jen mu to musíš dovolit."

 „Ale já..., nevím..., Suzan..." polkla Amanda. Měla strach. Ale nejvíce se obávala, jejich svatební noci, „ještě nikdy, jsem se nemilovala s žádným mužem." 

„Však to je jasné, že jsi panna. I já jsem byla. Ale myslím, že nemusíš mít strach. Nech to Nathanaelovy, Amando." 

 Několik vozů, již stálo před domem. Věděla, že Nathanael, již na ni čeká v kostele.

 Když před kostelem vystoupila z auta a rozhlédla se kolem, udělalo se jí špatně. Tolik bodyguárdů a mafiánů, ještě neviděla pohromadě. Bylo tu tolik lidí, jakoby se jednalo snad o královskou svatbu. 

A když se otevřely dveře kostela, a ona se zastavila před nimi, rozklepala se jí kolena. Kostel byl narvaný k prasknutí. Byla tady snad veškerá mafie z blízkého, i dalekého okolí. 

Když se podívala uličkou až na konec, její oči, se setkali z jeho. Nathanael stál před portálem čelem k ní, a hltal ji pohledem. 

Dlouhou dobu, se mu dívala do tváře. Najednou v nich spatřila to, co by tam vidět chtěla. Obdiv. Úctu. Lásku. A dával ji i očima znát, že se nemá čeho obávat.

 Vykročila uličkou, a nohy se jí třásly. Ale jeho pohled ji přitahoval, a snad i dodával sílu.

 Když došla až k němu, podal jí ruku a políbil na hřbet její dlaně. „Neměj strach. Dokud jsem tu já, nic ti nehrozí." Zašeptal, když viděl, jak se třese.

 Amanda přestala vnímat okolí. Soustředila se jen na jeho pohled, který se jí vpíjel, až na dno duše. 

Neslyšela, co říká kněz. A snad ani nevnímala Nathanaelův slib. 

Teprve když se ji kněz zeptal už po druhé, se probrala. „Berete si zde přítomného, Nathanaela Cromwella, za svého právoplatného muže?" řekl kněz již po druhé. 

„Ano." Špitla. A i Nathanaelovy se ulevilo.

 „Tímto vás prohlašuji, za muže a ženu. Co bůh spojil, člověk nerozděluje." Svázal jim ruce, a po té, ji Nathanael nasadil překrásný prsten s diamantem. 

Sehnul se k ní a vzal její tváře, do svých dlaní. Jeho polibek, byl vroucí. Horoucí a vášnivý. A ona se mu nevzpouzela. Naopak, musela se chytit klop jeho saka, aby neupadla. 

Usmál se do jejích úst. „Nyní ses stala ženou, nejobávanějšího mafiána na světě, zlatíčko," pohladil ji po tváři, „miluji tě, Amando." Vydechl. 

Vzal ji do náručí a nesl ji uličkou pryč. 

„Přistav auta. Amanda s matkou a Suzan, pojedou domů," prohodil směrem k Leonovy, „Carlo Condello, je tu. A nepřeji si, aby se s ní setkal."

 Posadil Amandu do auta a dlouze se jí zadíval do očí. „Ochranka vás odveze domů. Tam vám nic nehrozí, Amando. Já se musím ještě zdržet, a vyřídit pár důležitých věcí." 

Amanda se na něj vyděšeně podívala. Měla najednou strach. Zaslechla, co říkal Leonovy. 

„A..., ale..., mám strach Nathanaely." Vypadlo z ní.

 Jen se usmál a přejel palcem po její tváři. „Nemusíš. Dokáži si zjednat pořádek. Vrátím se. Nic by mě nedokázalo zastavit, Amando, před naší svatební nocí. Však na to čekám, již tak dlouho." Řekl to takovým tónem hlasu, podbarveným vášní, až ji naskočila husí kůže na těle, a rozbušilo se jí srdce.