Nathanael seděl ve své kanceláři, opřen do opěradla židle v čele svého stolu. Probíhalo právě znovu jednání s jeho obchodními partnery, které musel naposledy přerušit, kvůli Amandině telefonátu.

 Skoro ale nevnímal dění v místnosti. Zamyšleně zíral z okna, a občas prohodil nějakou poznámku. Spoléhal na Leona a jeho výřečnost. 

Nebyl vůbec schopen soustředění a racionálního myšlení. Neustále myslel na Amandu a na její neuvěřitelnou změnu v chování. 

Už si s ní vážně nevěděl rady. Líbilo se mu, jak ho provokuje a dráždí. Líbila se mu změna, která nastala v jejím chování, ale někdy se cítil on, jak lovená zvěř. 

Ale lovec byl přeci on. Ona měla být ta, která je v jeho područí, jenže vzhledem ke své neustálé indispozici. Ke skoro permanentní erekci, ke které ho svým chováním doháněla, se tak necítil. Vypadalo to, jakoby získala patent na jeho libido. Dokázala jeho sexuální apetit tak vyburcovat, že znovu přemýšlel nad tím, že ho jistě tajně krmí viagrou. 

„Souhlasíš, Nathanaely?" zaslechl jakoby z dáli Leonův hlas, „můžeme přistoupit k podpisu smlouvy?"

 Všichni v místnosti se na něj podívali. Nathanael se konečně probral a přeměřil si všechny přísedící. Bylo mu jasné, že všichni do jednoho, by rádi věděli, jak dopadla jeho promptní záležitost s jeho ženou. Viděl jim to na očích. 

„Samozřejmě." Řekl a počkal, až mu Leon přinesl k podpisu smlouvu. Chyběl již jen jeho podpis.

 Vzal do ruky své zlaté pero, a když se sklonil nad stůl, zaslechl z vedlejší místnosti hlasy. Udělalo se mu mdlo. Pevně sevřel pero v ruce a semkl čelisti. Amanda zrovna pevným hlasem jeho sekretářce dosti výrazně vysvětlovala, že s ním musí neodkladně mluvit.

 Pak se ozvalo zaklepání a dovnitř nakoukla vyděšená sekretářka. Bylo vidět, že nerada narušuje jejich jednání, nicméně Amanda byla dosti přesvědčivá. V místnosti se rozhostilo naprosté ticho.

 „Pane Cromwelly," řekla roztřeseným hlasem, „vaše žena tvrdí, že má velmi neodkladnou záležitost, která nepočká." 

Nathanaelova ruka se zastavila v pohybu. Položil pero na stůl a zprudka vydechl. Opřel se o opěradlo a ve tváři mu zacukalo zlostí. 

„Doufám, že jsi ji vysvětlila, Zuzano, že nechci být rušen." 

„Vysvětlila, pane, ale trvá si na svém," vykoktala, „prý je to důležité," nervózně si odkašlala, „nedořešily jste prý jistá pravidla, co se týká trestů a odměn. Ráda by věděla..."zarazila se.

 „Jen mluv, Zuzano," procedil skrz zuby Nathanael, „nemám důvod cokoliv tajit. Nemám- li pravdu?!" Podíval se na muže za stolem, Všichni zuřivě přikývli. Sledovali dychtivě, co se bude dít. A Nathanael věděl, že mu nic jiného nezbývá, než tu šarádu dokončit. Kdyby to neudělal, byl by v jejích očích za slabocha, a to si nemohl dovolit.

 „No..., prý by ráda věděla, zda za trest považujete i..." znovu si odkašlala a přeměřila si muže v místnosti, „zda za trest považujete..., i zmrskaný zadeček." Vykoktala konečně a evidentně si oddychla. V místnosti bylo rázem takové ticho, že i hodiny na stěně vydávali najednou ohlušující zvuk. 

Nathanael ale na sobě nedal znát jakékoliv rozrušení. Všichni čekali na jeho reakci a musel dostát své pověsti. Pohodlně se opřel.

„Samozřejmě, Zuzano," pronesl úplně v klidu, ale srdce mu bušilo do hrudi jako splašené, „touží-li moje žena po odměně, a přišla-li si pro ni až sem, nemůžu ji nechat čekat! Ať jde dál!"