Nathanael přirážel jako zběsilí. Pomalu tři měsíce celibátu, ho málem připravili o rozum. 

Když byla u Condelly, neměl na sex ani pomyšlení, ale od té doby, co byla zpět, jeho tělo trpělo, jako nikdy.

 Tak moc, po ní toužil, že nemohl spát. Stačila pouhá její přítomnost, vedle něho na posteli, a jeho penis, stál v pozoru. 

Už si pomalu připadal, jako nějaký zoufalec. Její odmítání ho trápilo. Rvalo jeho srdce na kusy.

 Co jí řekl ten den, co se pohádali, byla pravda. Nikdy nechtěl jenom její tělo. Potřeboval i její duši. Potřeboval cítit, že ho miluje. Že ho chce. Že po něm touží. 

Bez toho, by mohl mít jakoukoliv děvku, by se mu namanulo. Vždy, mu u nohou ležela jakákoliv, se na ní podíval. A možná i nyní, on chtěl ale jen jednu.

 A i když ji řekl, že jde za děvkama, nebyla to pravda. Jen ji chtěl ranit. To jen nedokázal setrvat s ní v jedné posteli, a vidět její nezájem. Opovržení. 

 Však mu nabídla své tělo, jako nějakému ubožákovy. Bez lásky. Jen tak, aby si ulevil.

 To ale nechtěl. V tu chvíli, ji tak moc nenáviděl. 

Zapadl právě sem, do svého sklípku, a ztřískal se, jak zákon káže. Leon ho zde našel, až skoro za dva dny, zcela na mol. 

A když se dneska vracel, a spatřil ji na nádvoří, jak se vyzývavě nakrucuje před cizím chlapem, popadl ho takový vztek, že měl co dělat, aby ho nezabil. Moc dobře si všiml, jak se na ni dívá. 

A když se na něj Amanda nalepila, tehdy je měl chuť zabít oba. Málem zešílel. 

Ano! Žárlil. K smrti, šíleně a tak neskutečně, že měl pocit, že se snad každou chvíli, musí zhroutit pod tím pocitem.

 A o to víc, ho potěšilo, když zjistil, že Amanda žárlí též. Jistě, poznal to. Užírala se žárlivostí, a představou, že šel opravdu, za děvkama. 

A to mu dodalo naději, že by ho snad, začínala opět milovat. Nebo si na něco, cokoliv, mohla vzpomenout. 

Její vyprahlost, po jeho dotecích, nebyla o nic menší, jak ta jeho. Chtěla ho. Toužila po něm. Přímo po něm šílela. 

A konečně, se v ní naplno, probudilo to, co věděl, že v ní dřímá už od začátku. Její vášeň. Stejná zvrhlost. 

Věděl to vždycky. On byl lovec, a ona jeho lovená kořist. Kořist, která ovšem tak moc touží potom, být ulovena. Být mu zcela podrobena. Potřebovala cítit jeho nadvládu, a on tak moc potřeboval, jí, ji dát.

 Ano, byl snad zvrhlí, jak mu jednou řekla. Ale ona též. Stejným, a nádherným způsobem.

 Potřebovali se. Chtěli se navzájem. Toužili po sobě. A ať on, ji dělal cokoliv, vždy měl své choutky pod kontrolou. Věděl, kde jsou jeho, i její hranice. A přes ty by nešel. 

A ona, mu na oplátku bezmezně věřila. Právě proto, to bylo tak výjimečné. Tak nádherné a neskutečné. Protože cokoliv dělal, oba vzrušovalo stejně mocně. 

Zařval jako lev, ještě několikrát mocně přirazil, a vyvrcholil, do jejího těla.

Amanda se třásla vzrušením, s vystrčeným zadečkem, sotva popadla dech. Oba čekali, až maličko, se jejich dech uklidní.

 Pak ji Nathanael chytil a hodil na otoman.

 Stále neměl dost. A jak si všiml, ani ona. Podívala se na něj vlahým pohledem, a když si olízla rty, nahlas zasténal. 

„Další mučení, si nechám do naší ložnice." vydechl do jejích rtů, když ji znovu hladově políbil.

 Vpletla mu prsty do vlasů, a nesouhlasně zabručela. 

„Ale chci tě, zlatíčko! Stále nemám dost. Potřebuji tě. Kruci..." vzdychal ji do obličeje, „co bys řekla tomu, kdybych ti tedy konečně ukázal, jaké to je, až tě budu šukat do zadečku, zlatíčko?"