Amanda seděla na lavičce pod velkým dubem, a pozorovala tancující páry na nádvoří před kašnou. 

Pomalu se chystalo k další oslavě. Musela si přiznat, že to se jí líbilo.

 Že Nathanael je zde, mezi svými, opravdu jiný. A že je jeho vášeň pěstování vína, měl pravdu. Každou volnou chvíli, byl mezi vinicemi. 

Bylo už šero. Dávno po večeři, a Nathanael, nepřišel už třetí den, do jejich ložnice. 

Od té doby, co se pohádali, a on odešel, ho prakticky neviděla. 

Neustále musela myslet na všechno, co ji řekl. A na všechno, co se v poslední době událo. Stále si nevzpomínala na nic, až do jejich svatby.

 Zavřela oči, a hlavou ji proběhla vzpomínka na to, jak ji první den, co ji sem přivezl, přivedl k orgasmu, svými ústy. Zachvěla se, a po těle ji přeběhl mráz, při té vzpomínce. Bylo to něco překrásného.

 Ještě nikdy, nic takového nedělala s žádným mužem. A musela si přiznat, že byl na ni milý, a něžný. 

Nevzal si ji, ačkoliv by mohl. Zavřela oči, a sama pro sebe se začervenala, když si vzpomněla, na jeho veliký penis. Bylo to poprvé, kdy viděla pánské přirození jinak, než na internetu. Ale i přes svou nezkušenost usoudila, že je Nathanael, značně nadprůměrně vybaven. 

Podivné horko, usídlilo se v jejím rozkroku. Chvění u žaludku a po celém těle, jakoby postupoval stále blíž, až k jejímu přirození. Celá se zachvěla. 

Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala si vzpomenout na nic více. A jestli je pravda, že již není panna, a že se s ním již milovala, najednou zatoužila, si to pamatovat. 

Zamračila se do šera. Tok myšlenek, ubírající tímto směrem, se jí moc nezamlouval. Však byl boss Nostra Destino. Četla o něm ledacos. Až ji z toho mrazilo. 

Ovšem vzápětí, ji druhý hlásek našeptával, že to, je jen jedna z jeho podob. Ta druhá, je ta, která by měla pařit jí.

 Pak si vzpomněla na to, jak ji řekl, že netouží jen po jejím těle. Ano, má pravdu, mohl si ji vzít, kdyby chtěl. Toho si byla vědoma. 

Srdce se jí rozbušilo, když si představila, že by ten večer, šel opravdu za děvkama. Ale nemělo by ji to být fuk? 

Však ho přeci nemůže vystát. Ať si dělá, co chce. Ať se prošuká, třeba celým městem! Srdce ji najednou bušilo tak silně, že ho snad cítila až v krku.

 Sakra, vadí ji to snad? Mrzutě vstala ze svého místa a přiblížila se k tancujícím párům.

 Muži, i ženy, popíjeli víno, a někteří se vlnili do rytmu hudby. 

„Nechceš si s námi zatancovat, Amando?" usmála se na ní jedna z dívek, pracujících zde, jako služebná. 

„Já nevím, Anno." Zaváhala. Moc se jí nechtělo.

 Najednou měla pocit, jakoby se na ni někdo díval. Vzhlédla, a spatřila Nathanaela, jak stojí v uctivé vzdálenosti, a pozoruje ji. Zřejmě si ji všiml, cestou do domu. 

„Anebo, ano!" Vykřikla náhle, a chytla se jí za ruku.

 Vůbec nevěděla, co to do ní vjelo, ale tlukot srdce, se jí ještě více rozezněl. Nedívala se jeho směrem. 

Ale ať! Však on jí je ukradený, a zřejmě je to i naopak, když se může pelešit s děvkama. 

Najednou, jako kdyby adrenalin v jejím těle vybuchl. Chtěla, ho sakra vytočit. Chtěla ho naštvat. Rozzlobit. Popíchnout. Chtěla to všechno, a ani nevěděla proč. 

Prostě ji štval, a chtěla, aby viděl, že ji to je fuk. Že on, ji je fuk. Že se nehroutí představou, jak někde šuká děvky. 

Že jí je úplně volný. Ukradený. Že o něj nemá absolutně žádný zájem.