„Doktor řekl, že jsi v naprostém pořádku, Amando." Řekla Suzan, a změřila si ji pohledem. 

Už to byli čtrnáct dní, co ji Nathanael přivezl zpět. Po fyzické stránce, byla zcela zdravá, ale její paměť, se ještě nevrátila.

 Odmítala si vůbec připustit, že by vůbec kdy, mohla Nathanaela milovat. Byla umanutá, jak malé děcko. Chovala se vzdorovitě a vůbec neposlouchala cokoliv, ji kdokoliv řekl.

 Nathanael ji zatím dával čas, ale už i jemu, pomalu docházela trpělivost. A i Suzan věděla, že po dnešním doktorově prohlášení, se určitě k Amandě, pokud nezmění svůj přístup, bude chovat jinak. 

„Amando, měla bys Nathanaela vyslechnout. Věř mi, že vše, co bylo řečeno, je pravda." Zkusila to znovu, jak už po několikáté Suzan.

 Amanda však jen vzdorovitě pohodila hlavou. 

„To dělá tvá amnesie. Věř mi. Miluješ Nathanaela. Však jste byli tak šťastní. Nebylo dne, aby ti nepřivezl nějaký dárek. Byli jste jak dvě hrdličky. Neustále jste se líbali, a někdy, jste nevylezli z postele za celý den, jak jste se nemohli jeden druhého nabažit." Povzdechla si.

 Amanda nevypadala, že by ji snad brala vážně. Už toho měla dost, i ona. 

„Sakra Amando..., neříkej, že si nepamatuješ, jak jsi ho vyzvala k tanci? Jak jsi ho hříšně a nemravně svedla? A jak si tě Nathanael, vzal málem tam, na nádvoří! Miluješ tu jeho vášeň a horkou náturu. Miluješ jeho dominanci. Kruci, Amando, pamatuji si, jak jsi mi vyprávěla, jak moc se ti líbí, když si s tebou dělá, co chce, a ty jsi mu odevzdaná na milost. Když ti naplácá!"

 Amanda zalapala po dechu. „Tomu prostě nemůžu věřit. Určitě nemůže být pravda, že bych se zamilovala, do bosse Nostra Destino. A že bych ještě k tomu, měla milovat jeho dominanci," zamračila se, „nebo že by se mi nota bebe líbilo, že mě nařeže." 

Suzan přikývla, a zadívala se jí do očí. „Na holou. A líbilo, věř mi. Povídali jsme si o tom snad milionkrát, Amando."

 „Ale..., ale já tomu prostě nemůžu uvěřit, Suzan. A pokud vím, jsem ještě panna. Ještě se mnou nespal, po naší svatbě." Vedla si stále svou.

Suzan se zhluboka nadechla. Vůbec nechápala, kde může její bratr brát tu trpělivost.

 „Amando..., již jsme ti to říkali, snad tisíckrát. Však je to skoro půl roku, od vaší svatby. Říkali jsme ti, co se stalo. A věř, že můžeš být ráda, že tě Nathanael miluje, protože bys jinak již měla být mrtvá. Víš to sama. Znáš všechny naše zákony!" už na ní musela zvýšit hlas. Měla pocit, že ji tak snad lépe konečně pochopí. 

„Jako boss mafie, vzal na sebe velkou zodpovědnost a tíhu. Víš moc dobře, že je skoro nemyslitelné, aby si nějaký mafián nechal ženu, kterou mu sakra, vojel někdo jiný! Že by na sobě nechal tu hanbu. A on to udělal. A to proto, že tě miluje, Amando! A možná proto, protože, je právě tím, kým je, a co ty..., tak nenávidíš! Boss mafie Nostra Destino, před kterým se všichni třesou!" Na moment se odmlčela. 

Potřebovala se nadechnut. Amanda ji sledovala, ani nedutala. 

„Doporučovala bych ti, aby ses připravila na to, že se budeš muset chovat, jako jeho manželka." řekla kousavě. 

Měla na ní vztek, i za to, do čeho je přivedla svou nerozvážností, a nechce si to připustit.

 „To znamená sex, Amando! Sex! Sex, kruci! Nepočítej s tím, že bude okolo tebe chodit sakra stále po špičkách! A ty jsi povinna, jako správná žena mafiána, mu vyhovět!" Vyprskla to na ní.

 Byla to pravda. To byl jeden z údělů mafiánských manželek. Podržet svému muži, kdykoliv bude potřebovat.

 I když věděla, že Nathanael takhle nepřemýšlí, ani se podle toho nikdy k ní nechoval, stejně chtěla, aby si konečně uvědomila, kde je její místo.