„Vaše žena, je v pořádku, pane Cromwelle." Řekl doktor, když sešel dolů, do obývacího pokoje.

 Ihned po tom, co se vrátily domů, uložil Nathanael Amandu do postele a zavolal doktora. 

„Pár modřin a škrábanců. Nic vážného. Horší bych řekl, že bude její psychický stav. Byly ji podávány halucinogenní drogy, ty nejsou nenávykové. Ale jak se zdá, horší bude..." na moment se zarazil a zamyšleně si promnul bradu. 

„Zdá se, že si vaše žena trpí posttraumatickou amnesií, kterou si vytvořila v závislosti na prožitý stres." 

Nathanael si zoufale prohrábl rukou vlasy a sesunul se do křesla. 

„Dobře," vypravil ze sebe, „mluvte k věci, doktore. Co to obnáší? A jak dlouho?" 

„Nedá se říci, jak dlouho, pane Cromwelle. Může to být, týden, měsíc, rok. Nelze přesněji určit. Dalo by se říci, že se vaše žena zasekla v určitém období. Vymazala z paměti vše, co po té následovalo."  Doktor si nervózně odkašlal. 

Nathanael povytáhl obočí. „Tedy?" zvýšil hlas.

 „Tedy vše..., od té doby, co se stala vaší ženou. Její poslední vzpomínka, se vztahuje k vaší svatbě." 

Nathanael ještě nějakou dobu seděl, a ani se nehnul. Pak přešel k baru, a nalil si skleničku. 

Její amnesie, znamenala jediné. Nepamatuje si nic. Nepamatuje si ty krásné chvíle, co prožili. Jak se milovali. Nepamatuje si ani to, že ho miluje. 

Jestli se zasekla zrovna v té době, věděl, že to znamená jediné. Vzpomněl si na to, jak zrovna den před svatbou, řekla Suzan, že ho nesnáší. Kopl do sebe ještě jednu.

 Byl zoufalý, při té představě, že si nebude pamatovat to, jak mu řekla, že ho miluje. Ani to, jak krásné, bylo jejich první milování. Jak ji zbavil panenství a trpělivě vysvětloval, co má dělat. Nic.

 Pomalu vstal ze svého místa, a vydal se po schodech nahoru. Vešel do pokoje. Amanda ležela na posteli, a spala. 

Přisedl k ní, a prohlížel si, její křehkou postavu. Konečně byla zde. U něj. Doma. V jeho posteli.

 Však uplynulé dva měsíce, byly pro něj jako očistec. Pomalu ani nespal. Nejedl. A snad už ani nemyslel. A když, tak na jedinou věc. Přivézt ji domů. 

Nyní ležela zde, a najednou dostal strach z toho, až se probudí. Nikdy nemohl vědět, co se v její hlavě, díky amnesii pomotalo. 

Opatrně vztáhl ruku a dotkl se palcem její tváře. Odhrnul jeden neposlušný pramen jejích vlasů. Skoro cítil, jak se mu zalívají oči slzami. Zamrkal, aby je zahnal. 

Náhle Amanda otevřela oči. Zalapala po dechu, ale ani se nehnula. 

Úplně cítil, jak se jí rozbušilo srdce. Posadila se, a stydlivě si přitáhla přikrývku, až pod bradu. 

„Nathanael Cromwell. Boss mafie Nostra Destino." vydechla a zamračila se. 

„Ano, zlatíčko. Tvůj manžel." Zapátral v její tváři. 

Nedokázal vyčíst, co si myslí. Natáhl ruku, ale ucukla. 

„Nemusíš se mě bát, zlatíčko. To přeci víš. Nikdy bych ti neublížil. Miluji tě." 

Amanda si odfrkla. „Ale já, nemiluji tebe. Nejsem tvůj majetek. Ani zboží, které si můžeš koupit!"