Jen co Amandu ochranka odvezla, Nathanael si nalil skleničku whisky. Po té další a další. A pokračoval v tom, i doma, ve své pracovně. 

„Už bys měl Nathanaely přestat," zamračil se Leon, „myslím, že již máš dost." Povzdechl si.

 Věděl, co ho tak rozhodilo. Nathanael si velmi potrpěl na to, aby jeho druhou tvář, nikdo z jeho rodiny nepoznal. Doma byl vždy jiný. Znal ji jen on. 

Jeho tvář, tvrdého bosse mafie. Kterým ale byl.

 On neměl, jinou možnost, než to přijmout. Musel se chovat tvrdě a nesmlouvavě. Musel být takový, jak ho dnes vidělala Amanda.

 Musel hrát tvrdě, protože v kruzích, ve kterých se pohyboval, se ani jinak nehrálo. Zvítězil ten nejsilnější. Přežil, ten nejsilnější. A jakýkoliv náznak slabosti, mohl znamenat jistou smrt. 

„Amanda ví, kdo jsi. Byla to její chyba. Dohnala tě k tomu. Neměl jsi jinou možnost, když si ji chceš ponechat. Zachránil jsi jí život." 

Nathanael si vztekle odfrkl a kopl do sebe další sklenku. „To je sice hezké, Leone," zavrčel Nathanael, „ale ty víš sám, že ještě není konec. Condello si teď myslí, že je pro mě pouhou hračkou na hraní. A tak se k ní teď musím chovat. Alespoň do té doby, než se vše uklidní." 

Měl pravdu. Nikdy nevěděl, z jaké strany, se může objevit, potenciální hrozba. Alespoň do zasedání, všech nejvyšších představitelů mafie, si nemohl dovolit, aby se třeba jen náhodou přišlo na to, že si svou ženu nechal z jiného důvodu, než je jeho rozmar. Mohl ztratit všechno. Svou tvář a čest, která byla pro mafiána vším. 

„Kruci," zaklel vztekle, a mrštil skleničkou proti zdi. Popadl celou láhev a přihnul si, „jdu se podívat, co moje ženuška dělá." Zavrčel a vypotácel se ze dveří.

Když se mu podařilo dostat se do schodů, přede dveřmi pokoje, přece jen na moment zaváhal.

 Pak ale otevřel dveře, a vpotácel se dovnitř.

 Amanda ležela na posteli, a když vstoupil, posadila se. Hned poznala, že je značně opilí.

 Přistoupil až k posteli, a změřil si ji naštvaným pohledem. Měl na ní takový vztek, za to všechno.

 Však to bylo tak dokonalé, až do té doby, než to provedla. Jenže ji nechal moc volnosti, a to byla chyba. 

Choval se jak absolutně, beznadějně zamilovaný blázen, který byl zcela, v její moci. Zahrnoval ji láskou, pozornostmi, dárky, a ona ho donutila jednat proti jeho vůli tak, jak nikdy nechtěl.

Znovu si přihnul z lahve a vztekle zavrčel. 

„Nathanaely," zašeptala, „odpusť mi to. Již se to nikdy nestane." 

„Samozřejmě, že se to již nestane, Amando!" procedil skrz zuby. 

Sotva se držel na nohou.

I přesto, že byl na ní tak naštvaný, a značně opilý, po ní toužil. Zatoužil ji sevřít v náručí, a utišit ji. Říci ji, že všechno, bude v pořádku. Že s ním, se nemá čeho bát. 

Jenže nebude. Sám to věděl. To nejtěžší, obhájit se v očích hlavních představitelů veškeré mafie, ho teprve čekalo.

 Znovu ho popadl vztek. Opět si přihnul a odhodil láhev stranou.

 Pak ji surově popadl a táhl ji na konec pokoje. 

„Nathanaely," vydechla Amanda zoufale, „jsi opilý. Nevíš, co děláš." 

Vztekle zavrčel. „Já, že nevím, co dělám?" vyprskl, „moc dobře, vím, co dělám, zlatíčko." Řekl kousavě, když ji přitáhl, až do onoho pokoje.