Nathanael s Condellou se sešli na druhý den, v jeho kanceláři ve městě. 

Již při jeho vstupu, poznal na něm Nathanael, že je nervózní. Snažil se to skrýt, ale poznal to.

 Kdo by taky nebyl. Z Nathanaelovy moci, měli strach všichni. Celé město, které neslo i jeho jméno. Všichni mafiáni, od nejmenšího pěšáčka, až po samotného bosse, jakékoliv mafie.

 Však Nostra Destino, které vládl, a vybudoval on, byla jen kvůli němu, tou nejmocnější.

 Po pravé straně místnosti, stáli tři Nathanaelovy bodiguárdi, po levé Condellovi. Nathanael stál uprostřed pokoje, vedle něho Leon a naproti němu Condello, se svojí pravou rukou Gregorijem.

Gregorij, byl velká, potetovaná gorila, a Condello bez něj neudělal ani krok. Byl to takový jeho maskot pro štěstí. 

„Víš jistě, proč jsme se dnes sešli, že Condello?!" procedil skrz zuby Nathanael, „nevěřil bych, že si dovolíš, něco takového. Proti mně?!" zatvářil se překvapeně a značně rozzlobeně. 

„Měl jsem právo, na onu vendetu. Ty znáš nejlépe, zákony mafie." 

„Ano, znám," řekl zcela klidně Nathanael, a změřil si ho pohledem, pod kterým i Condellovy, začínalo být horko, „a ty jistě také víš, na co mám právo já." Povytáhl obočí. 

Condello se nervózně ošil. Čekal, že boss Nostra Destino, svou ženu přinejmenším odvrhne, ale najednou mu začalo docházet, že to zřejmě tak není. 

„Velký boss Nostra Destino, si dovolí nechat na své hlavě, takovou hanbu? Tomu nevěřím. Ani ty, si nedovolíš, tak riskovat!" 

Nathanael se nahlas zasmál. Pak se na něj rozzuřeně podíval. 

„Proč myslíš? Máš pocit, že někdo jako ty, může ohrozit mě? Že mě může připravit, o můj majetek, který jsem si setsakra draze zaplatil? Mimochodem, i ty jsi ode mne dostal tolik peněz, o jakých se ti ani nesnilo, Condello. Neměl jsi na ní. A je moje. Je to jen, a jen můj majetek. Majetek, o který mě nepřipraví Condello, ani tvůj pták. Tomu věř!" 

Udělal výhružný krok, směrem k němu. Bylo znát, že Condello, má co dělat, aby zůstal v klidu.

 „Nebo s tím máš snad nějaký problém?!" zvýšil Nathanael hlas.

Condello zatřásl hlavou k odporu. 

„To jsem rád," řekl zcela vyrovnaně Nathanael, a opovržlivě, se na něj podíval, „protože já také ne, Condello. Já mám jiné choutky. Jistě sis všiml, jejího zmrskaného zadečku, že?!"

 Condello překvapeně přikývl. „Tudíž je ti jasné, že mě příliš nerozhodilo to, že sis ji vzal. A nevidím proto důvod k tomu, vyměnit ji za jiné zboží," naklonil se k němu, a zadíval se mu zpříma do očí, „jistě souhlasíš. Nemám-li pravdu?!" Povytáhl obočí.

 „Jestli je to tak..." vypravil ze sebe Condello. 

Nathanael spokojeně přikývl. Condello, měl z něho strach, ale stejně se mohla kdykoliv semlít divoká přestřelka.

 „Ale stále..., je to moje žena, Condello," podíval se na něj znovu, „trvám na tom, aby ses ji omluvil."

 Chvíli bylo ticho. Po několika sekundách, Condello přikývl. Neměl jinou možnost.

 „To jsem rád, že máš rozum, Condello. Jistě by sis nepřál, abychom přerušili naše obchodní styky, že ano? A nepřál by sis, bychom se my dva, stali nepřáteli?!" 

Nathanael mluvil tak, až z něj šla hrůza. Příkře. Povýšeně, a s vědomím, své vlastní nadřazenosti. A to Condellu, ještě více utvrdilo v tom, že je schopen všeho.

 „Přiveď mojí ženu." Otočil se Nathanael na Leona.

 Leon zmizel za dveřmi, a vzápětí, se vrátil, s vystrašenou Amandou. 

Již při vstupu si všimla, Nathanaelovy nadvlády. I ona, poznala, že i Condello, z něj má strach. 

„Poklekni." Zavrčel Nathanael na Condella.

 Ten jen polkl. Nemohl si dovolit, odporovat, to poznal. Nikdy, by nevyvázl živ. A hněv bosse Nostra Destino, by ho dříve, nebo později dohnal. 

Nathanael vytáhl zpod svého pasu pistoli. Již to, že to udělal, a ani jeden z bodiguárdů, se ani nehnul, svědčilo o tom, jaký mají z něho respekt a obavy.

 „Tak poklekni!" přikázal znovu, a namířil na něj pistoli. 

Condello konečně poklekl. „Omlouvám se." Vypravil ze sebe. 

Amanda ani nedýchala. I ona, měla najednou, z Nathanaela strach. 

Náhle se Nathanael hnul a namířil pistoli, proti Gregorijovi. Pak bez mrknutí oka vystřelil, přímo mezi jeho oči. 

Amanda vykřikla.

 „Takže účty, jsou vyrovnány, že Condello?!" Řekl s ledovým klidem Nathanael. 

Nikdo v místnosti, se ani nehnul. Condello, si nedovolil, dát znamení ochrance, aby zasáhla. 

Měl na to právo. Smrt, za smrt. Nebo smrt, za vykoupení, jeho ženy. 

Condello přikývl, a konečně vstal. „Vyrovnány, Nathanaely Cromwelle."

 „Vezmi si ten svinčík sebou, Condelle!" Procedil skrz zuby Nathanael. 

Condello, pokynul ochrance a všichni kvapem zmizeli. 

Nathanael se otočil na vystrašenou Amandu. 

„Bohužel, to bylo nezbytné," řekl, když viděl, jak se třese, „musel jsem to udělat, Amando."

 Vztáhl k ní ruku, ale nechal ji spadnout podél těla. Stále měl na ní nevýslovný vztek, za to, k čemu ho dohnala. 

„Ale neměj obavy, o mou duši. Tohle jsem já, Amando. Není to první člověk, kterého jsem musel zabít!" zavrčel vztekle. 

Měl na sebe ale zlost. Měl zlost na ní. Nechtěl se tak chovat. Však by ji nejraději schoval ve svém náručí a hýčkal a líbal. A místo toho, musel zrovna jí, ukázat svou druhou tvář. 

Tu, kterou doufal, že nikdy nepozná.