Amanda zčervenala, až ke kořínkům vlasů. Zavrtěla se v jeho náručí, aby pochopil, že se jí jeho objetí, moc nezamlouvá.

 On ale nevypadal, že by ho její náznak nesouhlasu, nějak vyvedl z míry. Nepokrytě si jí prohlížel.

 A když jeho zrak sklouzl k jejímu výstřihu, zčervenala Amanda ještě více. Zřejmě poznal její rozpaky, protože se jen usmál, a zadíval se jí zpříma do očí. 

„Jsi krásná." vydechl. Řekl to takovým tónem, že nepochybovala o tom, o čem přemýšlí.

 Konečně ji pustil, a Amanda hned několik kroků, poodstoupila. 

„Tak toto, je moje dcera Amanda," řekl její otec, značně nervózně, „mohli by..., mohli bychom přistoupit k obchodu?"

 Nathanael si ho změřil pohledem, pod kterým se evidentně roztřásl. 

„Samozřejmě," pronesl po chvíli, „předpokládám, že jsi splnil mé podmínky?" 

Thomas Smith přikývl. „Ano, pane. Je panna. Mužem nedotčena, na to můžu přísahat." 

„To jsem rád. Nemám rád, použité zboží. Ostatně, dohlédl jsem si raději na svůj majetek sám."

V očích mu zajiskřilo, když se na Amandu podíval. 

„Majetek?" vypadlo z Amandy, „nejsem váš majetek." Prostě si nedokázala pomoci. Dominance a arogantnost, z něj jen čišela.

 „Samozřejmě, že ano," odvětil zcela klidně, ale ve tváři mu zacukalo, „buď ráda, že tě nechci vidět nahou. To potěšení, si nechám až na večer." 

Amanda polkla. Měl pravdu. Věděla to. Nebylo výjimkou, že si muži, své zboží, takto kontrolovali, před podpisem smlouvy. 

„Na..., na večer?" zašeptala.

 V plné míře, ji konečně došlo, že zde, tímto podpisem, již není její domov. Nyní mu patřila. Byla jeho, a musela ho všude následovat.

 Byla na to připravená, ale stejně se v ní všechno bouřilo. Proč zrovna on? Samotný boss Nostro Destino? 

„Ano Amando. Na večer. Hned po podpisu smlouvy, odjíždíš do mého domu. Tvé místo, je teď vedle mě. Doufám, že ti to je dostatečně jasné?!" řekl tak důrazně, až ji z toho zamrazilo. 

„Ale já..., já..., nejsem připravená. Nemám sbaleno, a..." zarazil ji jeho pohled. 

Přistoupil až k ní a zadíval se jí zpříma do očí. Byl tak blízko, že cítila horkost jeho těla. Jeho vůni. A pod jeho pronikavým pohledem, musela sklopit zrak.

 „Nepotřebuješ nic, Amando," řekl klidně a pomalu, „vše již je připraveno. Postarám se o tebe, se vším všudy." Vztáhl ruku, a prstem jí nadzdvihl bradu, aby se mu byla nucena, podívat do očí.

 „A jedno si pamatuj. Nesnesu odmlouvání, Amando. Se mnou nebudeš diskutovat, rozumíš? Když ti něco řeknu, tak to uděláš, a bez řečí. Je ti to jasné?!" Povytáhl obočí, a dokud nepřikývla, nepustil její bradu. 

Pak se otočil zpátky k jejímu otci, který byl evidentně z jeho přítomnosti zcela paralyzován. 

Však kdo by nebyl. Ještě včera, si nedovedla představit, že by ho někdy vůbec mohla potkat. Jeho. Neobávanějšího mafiána široko daleko. Jeho pověst, ho přecházela. A kdo mohl, raději se klidil z jeho dosahu. 

Úplně klidně, probíral s jejím otcem smlouvu, jakoby tu ani nebyla. A když zaslechla sumu, kterou mu za ní vyplatil, neubránila se hlasitému výdechu nesouhlasu. Však ona suma byla tak veliká, že si ji ani nedovedla představit.

 Otočil se na ní, a po tváři mu přelétl úsměv. 

„Neboj se zlatíčko," mrkl na ní, „toto pro mě nic neznamená. Dal bych za tebe mnohem, mnohem, mnohem víc. Věř mi to."