Uběhl celý týden. A Amanda si za tu dobu uvědomila to, že Suzan, měla pravdu. Zamilovala se do boose mafie Nostra Destino. Do svého manžela. 

Od té noci, se již o nic nepokusil. Ale co bylo horší, nepokusil se o vůbec nic. 

Odcházel brzo ráno, a Amanda vždy s nadějí čekala, že se vrátí k večeři. Za ten týden, se mu to povedlo dvakrát. 

Již to nekomentoval. Již se s ní o tom nebavil, ale cítila, z něho odtažitost. 

Lehávala vedle něho v posteli, a dívala se na jeho nádherné spící tělo. Byl dokonalý. A najednou zatoužila, aby ji znovu sevřel v náručí. Aby ji znovu líbal a hladil. Toužila po něm. I když nic takového nikdy dříve nezažila, bylo to tak.

 Přemýšlela o všem, co se v poslední době událo. Byla pravda, že se k ní choval opravdu mile a zdvořile.

 I když poprvé zaslechl jek Suzan řekla, že ho nesnáší, ani tehdy, neudělal nic. Nic. A mohl. Sama, si toho byla vědoma. Však byla vychována, v duchu zvyků mafie. Moc dobře, znala své místo, a věděla, jak se má chovat, ale někdy si prostě nedokázala pomoci. 

Byla z té situace již zoufalá. Přeci ležet vedle něho, aniž by se jí dotkl, a toužit po něm? Nebylo by lepší, kdyby jí vynadal? Kdyby ji snad naplácal a mluvil s ní? 

„Suzan, musíš mi pomoci," vyhrkla na ní zoufale u oběda, „já nevím, co mám dělat. Nathanael si mě vůbec nevšímá." Do očí ji vstoupily slzy. 

Suzan se začala smát, a změřila si ji vševědoucím pohledem. „A víš, co chceš, Amando? Já mám pocit, že Nathanael se chová pouze tak, jak sis přála."

Amanda nervózně poposedla. Měla pravdu, ale to je přeci jiná situace. Nebo není? Tehdy ještě nevěděla, že ho miluje. Tehdy si nebyla jistá. A pak, ona přeci touží po tom, aby se jí dotýkal. Nebo ne? 

Ano! Zoufale. 

„Já vím, Suzan. Ale já...," podlomil se jí hlas, „nechci, aby vedle mě ležel, a ani si mě nevšiml. Nechci, aby dělal, že skoro neexistuji, když já tak toužím po tom, aby se se mnou zase pomiloval." Vyhrkla to ze sebe a zčervenala. Srdce ji začalo divoce tlouci. Byla rozzlobená. Na něj, i na sebe.

„No..., jestli jsi si jistá, Amando..." začala Suzan opatrně.

 Amanda zuřivě přikývla hlavou.

 „Dneska večer, pořádáme na nádvoří, jednu z našich oslav. Je svátek svatého Valentýna. A tehdy, se všichni sejdeme, a oslavujeme svátek lásky."

 „Dobře, chci to. Jen mi řekni, co mám dělat." Vyhrkla na ní. 

„Oslavujeme lásku, Amando. Tady nebude na stud místo." Změřila si ji zkoumavým pohledem.

 Ten den, se jako po každé, sešli na nádvoří. Tančilo se. Pilo se víno. Sešlo se snad na dvacet párů. Všichni, Nathanaelovy zaměstnanci, co byli v páru, a byli zamilováni. I ona s Leonem, si to užívali. 

Ženy se oblékli vyzývavě. Do šatů, podobných španělských tanečnic. S výstřihem tak, aby jejich dmoucí prsa, mohla v tanci vyniknout. Se sukní po kolena rozšířenou, aby mohli při tanci vysoko kasat suknici, a odhalovat své nohy. Vábit svého milého. Většinou to dopadlo tak, jak by se dalo předpokládat. 

„Amando, jestli máš odvahu, Nathanaela vyzvat, tak ti pomůžu."